Jdi na obsah Jdi na menu
 


Boje o ocelové srdce republiky — Moravskou Ostravu (2)

23. 4. 2018

Boje o ocelové srdce republiky — Moravskou Ostravu (2)

Boje našich tankistů se přenesly do ulic Vítkovic, do prostoru stadiónu a Vítkovických železáren. Sovětská armáda s námi celý den očišťovala Moravskou Ostravu od zbytků nepřítele.

Krátce před pátou odpolední se zastavil na nároží Johannyho a Těšínské třídy náš tank číslo 051. Osádka vystoupila. Za chvíli se k ní přiblížily další tanky T-34.
Tankisté se dívají k mostu vzdálenému jen několik desítek metrů. Dosud se na něm černala nenáviděná tabulka: Reichsbrücke - Říšský most. Tudy prchaly zbytky hitlerovských sil za Ostravici do Slezské Ostravy. Za mostem ticho. Nade dvěma mohutnými mostními oblouky se podvečerem ženou olověné mraky. Vítr přináší pach požárů. Tudy se přehnala válka, která dosud neskončila. Tankisté se dívají na tmavou ocelovou mostní konstrukci. Tady jejich úkol zatím skončil. Ale co most? Cožpak hitlerovci nechali jediný most bez povšimnutí? Nesmysli
Obavy potvrzují i dva chlapci, kteří se k tankistům přidali. Mohlo jim být osmnáct, nejvýše dvacet. Na prsou ukořistěné německé samopaly, kolem těla si omotali pásy s náboji. Na první pohled mladí, nerozvážní kluci, kteří zatoužili po dobrodružství.
„Pane veliteli," oslovil jeden podporučíka Ivasjuka, „já jsem Miloš Sýkora a tohle je můj kamarád Olša. Most je podminován. Víme. kudy Němci táhli dráty. Pozorovali jsme je ..
Ivasjukovi se chlapci naráz zalíbili.
„Dobrá. Přinesu vám kleště a signální pistoli," řekl a vlezl do útrob svého kolosu. „Tohle je zelená světlice. Tu vystřelte rovnou do vzduchu, když se vám podaří dráty přestřihnout. A tohle je červená raketa... kdyby se to zkrátka nepodařilo. Prolezte pod konstrukcí mostu. Tam vás Němci nemohou zahlédnout. Jeden jděte první, druhý ho bude krýt palbou. Zlomte, kluci, vázl Čekáme na zelenou..."
Mladí odvážlivci šli. Tankisté je napjatě pozorují připraveni okamžitě vyrazit přes most.
Přiběhla udýchaná spojka: „Kde je podporučík Ivasjuk?" Když se hledaný ozval, uslyšel hlášení: „Máte se hned dostavit k veliteli praporuI“
Za chvíli se Nikolaj Ivasjuk vrátil. Svolal svou osádku: „Nasedat, chlapci, jdeme na druhou stranu. Na druhém břehu musíme krýt postup jednotky." Všichni věděli, jak riskantní je to útok. Bezprostřední nebezpečí v posledních dnech dlouhé druhé světové války. Proto podporučík Ivasjuk, aby posádku povzbudil, dodal: „Za mostem, chlapci, pohov...“
Řidič Hroch téčko s číslem 051 nastartoval, radista Ahepjuk si dal na uši sluchátka a zapnul rádio, střelec Vaněk nabil kanón.
Vyrazili. Tank zaskřípal svými pásy po dláždění, domy odrážely hukot mocného naftového motoru, svobodník Hroch přidal plyn. Už jsou na mostě, a zelená raketa stále nikde.
Osádka tanku 051 v těch vteřinách nemyslí na nic jiného než na neodvratnou chvíli exploze, která je vymrští vzhůru a pak vrhne do kalného přívalu Ostravice, kde je pohřbí trosky mostu. Stačí jediná bedna s trinitrotoluolem. Jedna jediná bedna I Věděli, do čeho jdou, a přece jeli.
Ty vteřiny jízdy po podminovaném mostě jsou bez konce. Kdy to přijde? Ivasjuk jede s otevřeným příklopem. Očima se vpíjí do šera. Kdy už je konečně rozřízne zelené světlo signální rakety? Ocelové mostní sloupy jsou ďábelské počitadlo: odklepávají vteřiny mezi životem a smrtí.
Najednou něco prudce zazářilo. Ivasjuk podvědomě přimhouřil oči. Takhle se zableskne někdy z kanónu... Nel Byla to zelená. Zelená světlice! Těm klukům se to tedy podařilo!
Už jsou na konci mostu. Ivasjuk si s ulehčením oddechl. Předčasně. Právě v té chvíli se tank zatřásl mohutným nárazem.
„Panzerfaust! Všichni ven!" zakřičel na osádku její velitel.
Z tanku první vyskočil svobodník Hroch, za ním střelec Vaněk. Co je s Ivasjukem? Zůstal bezmocně sedět na svém místě. Nehýbá se. Pancéřové pláty se otřásly druhým zásahem. Radista se zhroutil. Ivasjuk zaklel a pravičkou sáhl po granátu, nabil, zamířil proti hospodě, odkud mu hrozilo bezprostřední nebezpečí, neboť tam byl umístěn těžký kulomet. Vypálil, odpor zničil. Chtělo se mu najednou spát, tak strašně spát. Levá ruka bolela. Omdléval.
Ze mdlob se probral až po třetím zásahu, po němž nehybný a bezbranný tank začal hořet. Pud sebezáchovy zvítězil nad slabostí, která mu zalévala tělo jedovatou malátností. Tady zůstat nemohu, vždyť bych se v téhle hořící rakvi uškvařil...
S námahou se přehoupl přes okraj vstupního otvoru, skulil se po věži a spadl na zem. Teď se honem odplazit pryč! Zraněná ruka pálila a krvácela, v ústech cítil dusivý čoud z hořící nafty. Pryč, honem pryč, než se nafta rozleje a než začne explodovat munice!
Vstal, udělal dva tři vrávoravé kroky, aby v dýmu poznal, kudy kam. Tady je most, tam jsou Němci, vzadu jsou naši ... V takových okamžicích to člověku myslí buď závratně rychle, nebo zase strašlivě pomalu.
Hořící nafta mu postříkala kombinézu. Jako planoucí pochodeň vyrazil vpřed, někam, kde by mohl oheň uhasit. Vtom se před ním objevil chlap v nepřátelské uniformě. V ruce měl samopal připravený k palbě, ale hořící postavy se tak polekal, že nebyl schopen vystřelit. Ivasjuk sáhl po útočném noži a po paměti se rozpřáhl. Esesák klesl k zemi. Odněkud se ozvalo ostré staccato fašistického kulometu. Teď už Ivasjuk neviděl. Jen cítil, že jím někdo - esesák nebo náš - smýkl k zemi. Ztratil
vědomí.
Podporučíka Ivasjuka zachránil svobodník Alexandr Hroch. Vlastní blůzou na něm uhasil plameny. Pak ho odnesl přes most k našim. V agónii Ivasjuka dopravili do nemocnice v Zábřehu, kde mu chtěli zraněnou ruku amputovat; sovětský vojenský chirurg kapitán Kiričenko však raněného ošetřil a druhého dne - 1. máje 1945 - odeslal sanitním letounem do Moskvy. Tam mu ruku zachránili.
Na hrdinnou osádku tanku 051 zůstala v Ostravě památka. Na kamenném podstavci v sadech J. A. Komenského stojí slavný Ivasjukův tank, jeden z těch, které přinesly Ostravanům svobodu. Most přes Ostravici byl pojmenován po chlapci, jenž ho s nasazením života zachránil. Po Miloši Sýkorovi, kterého i s jeho mladým druhem zabila dávka z fašistického kulometu, když se po splnění úkolu vraceli.
Třicátého dubna 1945 v 19,00 hlásil major Janko generálu Moskalenkovi, že most přes Ostravici byl překonán a zajištěn. V těchto hodinách dokončily osvobození Moravské Ostravy střelecké a tankové pluky Sovětské armády. A ve 20,00 už Moskva ohlásila, že mezi jednotkami, které se při osvobození tohoto důležitého města obzvláště vyznamenaly, byla i 1. čs. samostatná tanková brigáda v SSSR. Za boje o ostravský prostor byla brigáda pětkrát citována v rozkazech sovětského vrchního velitele, její zástava byla dekorována Suvorovovým řádem 2. stupně a její příslušník kapitán Vajda byl posmrtně jmenován hrdinou Sovětského svazu. Naši tankisté zničili za bojů o Moravskou Ostravu padesát nepřátelských tanků, desítky děl a stovky kulometných hnízd. Vyřadili 3000 fašistů a kolem 700 jich zajali.
Prvního května 1945 tanková brigáda vyrazila na jihozápad. První cíl Moravský Beroun, pak město Libavá a potom Olomouc. Osmého května, právě když podplukovník Janko přejížděl v Olomouci most, přijel za ním generálplukovník Moskalenko a vydal mu rozkaz: „Společně se sovětskou 42. těžkou tankovou brigádou rozdrtit odpor nepřítele, pronásledovat jeho ustupující jednotky a co nejrychleji spěchat na pomoc bojující Praze, která volá o pomoc!"
U Litovle kladli fašističtí vojáci dosud organizovaný odpor. Podporovalo je několik ferdinandů, samohybných děl. Museli být rozprášeni. Tam také padl velitel 42. těžké tankové brigády plukovník Gajev, po jehož boku naši tankisté vybojovávali své nejtěžší bitvy už od polského města Zorů.
Pochodová osa tankové brigády pak vedla městy Moravskou Třebovou, Poličkou a Zdírcem, kde tankisty zastihl konec války. Ale ještě museli bojovat. U Golčova Jeníkova museli přivést k rozumu silné zbytky německé pancéřové divize, která měla více strojů než naši.
Chlapci věděli, že Prahu osvobodily tanky maršála Rybalka. Jeho bojovníci nám vydatně pomáhali u Sokolova, osvobozovali s námi Kyjev a teď jsou u nás doma, ve zlaté Praze! Proto se jede na plný plyn! Čáslav — Kutná Hora - stále na západ!
Desátého května 1945 dopoledne vjelo prvních osm tanků 1. cs, tankové brigády v SSSR do svobodné Prahy.
Sedmnáctého května se naše stroje rozjely na Staroměstské náměstí. Pražané si je zvědavě prohlížejí. Vidí na nich válečné šrámy. A Pražané vědí proč. Stroje z uralské oceli si musely cestu domů tvrdě vybojovat.

Úryvky z kapitoly „Sokolovo“ - z knihy vzpomínek armádního generála a prezidenta Československé socialistické republiky, Ludvíka Svobody - „Z Buzuluku do Prahy“.
Vydalo Naše vojsko, Praha 1970, jako 3685. publikaci.
Ze stran 374 – 376.