Jdi na obsah Jdi na menu
 


České noviny za války

17. 3. 2017

České noviny za války

Doc. dr. František Bauer,

přednosta tiskového odboru ministerstva informaci

 

Šestiletá doba okupace byla těžkou zkouškou, kterou musil český tisk projít. Nacistický úder, kterým byla zasažena celistvost a nakonec existence Československé republiky, postihl jako první ještě prudká ozvěna právě český tisk.

Bylo to také celkem samozřejmé. Kdo poznal nacismus, ať studiem jeho zločinné činnosti na vlastní půdě Německa proti některým soukmenovcům a proti židům, anebo z vlastní zkušenosti, na příklad za přivtělování Rakouska, nemohl očekávat nic jiného, leč že nacistický spár sáhne především po tisku a zbaví ho svobody. Jestliže dříve za německým knězem, hlásajícím křesťanství, přicházel německý voják, za hitlerovské éry nejdříve přišel Goebbels a po něm Hitler! Byla to také skutečně Goebbelsova práce, jíž se podařilo v zemích, trpících neduhem vnitřní nejednotnosti a zastaralostí sociálních poměrů, rozložiti národ a tak připravit cestu německému panství. Také u nás v Československu jsme měli již před 15. březnem 1939 bezpochyby několik časopisů, na něž Goebbelsův vliv silně zapůsobil. Fašisující časopisy, jako byla „Česká výzva", později „Nové Československo", „Vlajka", stály pod přímým Goebbelsovým vlivem. Nejhůře doplatila na lehkovážný poměr ke korupčnímu tisku Francie, kterou Goebbels předem dokonale připravil, aby porážka francouzské armády nebyla pro německé stratégy nerozluštitelným problémem a tvrdým oříškem. Tak tomu bylo částečně i v Belgii Holandsku a Norsku. Sovětský svaz, Velká Británie a Spojené státy americké byly hradbou své vnitřní morální síly chráněny před Goebbelsovými kupčíky.

Když se Goebbelsovi nepodařilo zmocniti se českých deníků ještě před 15 březnem 1939, sáhl po nich s plným vědomím jejich důležitosti ihned, jakmile německá vojska násilně obsadila české země. Tehdejší tak zvaný „tiskový při- dělenec“ německého vyslanectví v Praze dr. von Gregory, který od května 1938 pracoval v Praze na německém vyslanectví, měl vyšší funkci, než jakou mívají obvykle tiskoví pověřenci. Byl „Sturmbannführerem SS“ a tudíž přímým zmocněncem německé bezpečnostní služby v Praze, kde připravoval nejen odtržení pohraničního území na podzim 1938 a měl pod dohledem celé německé vyslanectví, nýbrž osnoval i plány na 15. březen 1939. Kdo mohl i z povzdálí sledovati jeho činnost, tomu neušlo, že Gregory hledí na okleštěné Československo jenom jako na etapu naprostého přičlenění českých zemí k Německu. Organisoval německé studenty, štval je k provokacím dne 14. března 1939. Sám se prozradil hned 15. března 1939, když rozhlasem oznámil, že studenti, kteří od něho dostali instrukce, se mají dostavit na německé vyslanectví.

Nacistický činovník s takovým posláním a s titulem tiskového přidělence musil se přirozeně zajímat také o tisk. Gregory skutečně vyhledával spojeni všude, ať úřední u tiskového odboru anebo neúřední. Vlajkaři se stali brzy jeho informátory a dodávali mu seznamy českých novinářů, kteří byli protiněmeckého smýšlení. Mnohé z nich označili za židy, ačkoliv jimi nebyli, jen aby ještě zvyšovali nenávist nacistických činitelů proti českému novinářství. Není pochyby o tom, že Gregory získával tím velmi cenné informace o jednotlivých českých redaktorech a o situaci českého tisku vůbec.

Vkročil tudíž do tak zvaného protektorátu s dokonalou přípravou, jak ovládnout a znehodnotit český tisk. Zatím co jiné úseky českého života kulturního, politického nebo národního zůstávaly nepovšimnuty a mohly po nějakou dobu žiti dále, byl tisk od prvého okamžiku pod přímým vlivem nacistického teroru.

Jak jsme již stručně nastínili, bylo to s hlediska nacistických cílů pochopitelně. Vždyť tisk vyjadřuje veřejné mínění, alespoň je tomu tak v demokratických zemích, a tou Československo bylo. Nacismus a veřejné mínění, svoboda slova, ohled na práva menšiny, svoboda svědomí, svoboda shromažďování, svoboda tisku, to všecko se má k sobě jako voda a oheň. Také v Německu nacisté především sáhli na svobodu slova a tisku, na svobodu svědomí, a tak zbavili německý lid možnosti řádného uvažování. V zemi, násilím obsazené, která právě až do podzimu 1938 byla ostrovem svobody a demokracie přímo v germánském těle, jali se nacisté vládnouti nad tiskem způsobem nejpřísnějším. V úřadě t. zv. říšského protektora bylo zřízeno oddělení „pro kulturní politiku", které nemělo nic společného ani s rozumnou politikou, tím méně s kulturou. A v čele toho oddělení byl pravě zmíněný již Gregory. Skupinu tiskovou vedl svými články nechvalně známý Wolfram von Wolmar. Tehdy byl tiskovým odborem ministerského předsednictva český tisk soustavně ovlivňován ve směru nacistickém. Českým novinářům bylo jasno, že nelze za nerozhodné zatím mezinárodní situace rozbíjet si hlavu o zeď. Všelijakými způsoby však se snažili, třeba jen náznaky v novinách, články s určitou tendencí, různými poznámkami nebo básněmi udržovat české čtenáře v naději, že okupace českých zemí je zjevem přechodným, že dojde k válce, ke střetnutí sil demokratických a fašistických a že němečtí okupanti budou z Čech a Moravy vyhnáni.

Důsledky se také projevily. Redaktoři v Praze i na venkově byli zatýkáni a někteří z nich dopraveni do koncentračního tábora. Většina českých novinářů nemínila se podvolit vůli dočasných držitelů moci a manifestačním utvořením Národního svazu novinářů i volbou nového předsednictva chtěla dokázati své skutečné smýšlení. Demonstrativně zvolili do nového vedení Svazu kolegy, o jejichž protinacistickém smýšlení nebylo žádných pochybností. To bylo 11. června 1939. Pražský nacistický časopis „Der neue Tag“ druhého dne napsal: „Svaz novinářů politisuje." Nacisté tedy dobře a dokonale vycítili, co se za volbou Národního

svazu novinářů skrývalo.

A vskutku také novináři, sdružení v Národním svazu, nemínili jít pouze

cestou odborové práce, nýbrž pokládali Svaz za ideové a bojovné sdružení všech těch, kdo chtěli uchránit český tisk před nacistickými zásahy a kteří pevně věřili, že den vítězství a odplaty určitě přijde. Proto se také hned od počátku snažili finančně pomáhati rodinám zatčených, některým ohroženým dopomohli k útěku a také jinak podporovali zejména ty kolegy, kteří přímo pracovali v odbojovém hnutí na význačných místech. Ve schůzích předsednictva a ústředního výboru se mluvilo zcela otevřeně, že čeští novináři, kteří vždy stáli v čele národního boje za svobodu, nesmějí ani tentokrát zradit a že musí pevně vytrvat ve vnitřní pospolitosti s duší národa, která hořela nenávistí k Němcům a žila v dramatickém vypětí víry v brzké zkoncování útrap okupace.

Čeští novináři však nemohli splnit svůj úmysl. Tak jako v jiných zemích, jež se Goebbelsova propaganda snažila proniknout, i u nás bylo cílem nacistů rozdvojit národ, mravně ho rozložit a získat za každou cenu skupinu prodejných a všeho schopných lidí, kteří by se pak stali popoháněči českého lidu, nesmiřitelně hledícího na nacistické okupanty. Takovými pomocníky se stali i někteří bývalí čeští novináři. Začali se tajně scházet s Gregorym a s Wolframem, někteří z nich přímo se dali do služeb nacistické bezpečnostní služby (Sicherheitsdienst — SD), jiní dokonce byli přímo ve službách gestapa a byli ochotni učinit všecko, aby jednotný tábor českých novinářů byl rozvrácen.

Lze si pak snadno domyslet, jaká situace vznikla. Gregory, Wolfram a jejich úředníci nemuseli již jednat s novináři, kteří byli ve vedení Národního svazu novinářů, pevně stáli za ctí českého novináře, snažili se jednat s nacisty jako rovný s rovným a nikoliv jako poddaný s pánem. Snahou Svazu bylo v ničem Němcům nenadbíhat, snažit se žít a psát po svém a nečinit nic, než co bylo nařízeno Tato cílevědomá snaha však byla mařena právě zmíněnými aktivisty, kteří sami a ze své vůle začali psát články ostouzející zahraniční vedeni odboje a ukazující prstem na ty, kteří doma nechtěli zradit společný cíl. Zejména po cestě českých novinářů na polské bojiště na konci září a na začátku října 1939 došlo k vytvoření skupiny šéfredaktorů, kteří už potom měli přímé styky s nacistickými tiskovými orgány, přijímali od nich instrukce a uplatňovali v českých listech všecko, co bylo bud zjevným nebo skrytým cílem nacistů. Gregory a Wolfram, kteří po zatčení ministerského rady Zdeňka Šmorance, vrch. rady Bareše, odb. rady dr. Svobody a majora gen. št. J. Vajse obsadili tiskový odbor, zavedli týdenní schůzky s novináři a občas svolávali velké porady do Prahy, kde provokujícím a drzým způsobem se snažili přesvědčit shromážděné novináře o jistém vítězství Německa, zle kritisovali „přehmaty" českých novinářů a také vyhrožovali. Taková byla situace na podzim 1939. Již tehdy Gregory žádal, aby novináři své články podepisovali. Jakmile Gregory ohlásil na jedné ze sobotních porad tento svůj rozkaz, předseda Národního svazu novinářů spolu s redaktorem J. Jelínkem se spojil s bývalým kancléřem dr. Šámalem, aby vyslechl jeho stanovisko. Nato bylo na tiskové poradě v Národním souručenství dohodnuto, aby čeští novináři ustoupili jenom nátlaku a jen v takových případech, kde by odpor ohrožoval osud českého národa, a aby se bránili psát v listech články, jimž nevěří a které odporují základní směrnici našeho odboje domácího a zahraničního. Někteří novináři, kteří pracovali přímo v illegálním hnutí se rozhodli, že někdy napíší do novin loyální článek, aby kryli svou illegální činnost a odvraceli pozornost gestapa od své práce. Je zajimavo, že toto stanovisko přijali i čeští a slovenští novináři, pracující v emigraci a sdružení v syndikátu pod vedením pozdějšího ministra B. Laušmana. Podle této směrnice posuzovala pak později očistná komise Svazu českých novinářů jednotlivé případy.

Byl to těžký boj, neboť na přelomu roku 1940 měli již nacisté ve svých rukou některé české novináře, kteří zradili. Ti pak usměrňovali tisk podle nacistických přání a rozkazů. Když pak německá vojska obsadila Francii, došlo v létě 1940 k zostření situace ve všech oborech českého národního života. Na příkaz Němců nastaly změny ve vedení Národního svazu novinářů. Nešlo tu ještě plně o ovládnutí Svazu, jak se stalo později jmenováním Krychtálkovým, nýbrž o podřízení svazových věcí úřednímu dozoru.

Tehdy došlo jmenovitě pod vlivem francouzské kapitulace ke změně nazírání v Národním souručenství i na Národní souručenství. Někteří činitelé viděli v pádu Francie začátek konce evropského západu a byli polekáni, že Německo v druhé evropské válce zvítězí. Kapitulační a defaitistická nálada se projevila i u novinářů. Šéfredaktoři dr. Crha, dr. Křemen, Krychtálek a Ryba si vymohli vstup do Národního souručenství. Tím byli čeští novináři zavlečeni také do aktivismu politického. Jmenovaní šéfredaktoři vycházeli z názoru, že je nutno s Němci aktivně spolupracovat, aby se tak předešlo daleko nebezpečnější spolupráci Němců s Vlajkou. Tyto představy vycházely z podstatného a základního omylu, že s nacisty bylo lze vůbec spolupracovat. Frankovi záleželo jenom na tom, aby poháněl jednoho aktivistického Čecha druhým, ještě více aktivistickým, aby je nakonec zavřel a zničil všecky. Čeští novináři, kteří od počátku odmítali jakoukoliv spolupráci s Němci, odmítali přirozeně tento politický postoj některých českých novinářů, spatřovali v něm zradu a poškození českých národních i novinářských zájmů. Již před tím bylo v Národním svazu novinářů navrženo, aby někteří vedoucí činitelé Svazu byli dr. Háchovi navrženi za kandidáty výboru Národního souručenství. Předsednictvo Národního svazu novinářů tento návrh zamítlo a na zasedání ústředního výboru si dalo toto zamítavé stanovisko protokolovat. Stalo se tak nejen z vlastního přesvědčení, ale také po dohodě s vedením illegálního hnutí, které zastávalo zásadu nepodávat Němcům v ničem ani prst ke spolupráci.

Někteří novináři se zúčastnili na podzim r. 1940 cesty po nacistickém Německu, která pak skončila přijetím u dr. Goebbelse v Berlíně. Aktivisté nabádali český národ ke spolupráci i přednáškami. V přímém vztahu k jedovatému rozkvětu aktivismu bylo pak objevení se zcela nových jmen v řadách redaktorů. Lidé dosud zcela neznámí, různé ponuré existence, nebo lidé duševně a politicky nevyspělí, dali se do služeb nacismu. Typickým příkladem, jak byly vytvářeny tenkrát „nové novinářské osobnosti", bylo jméno Karla Lažnovského. Na druhé straně byli mnozí novináři z novin vytlačováni nebo jim bylo zakázáno psát. Takovýmto aktem byli ovšem navždy označeni před zraky neúnavně slídícího gestapa.

 

Přišel rok 1941

Nacisté zahájili tlak na Národní souručenství a na vládu generála Eliáše, který osobně neustupoval a nepodléhal nátlaku. Národní listy, orgán Národního souručenství, byly zastaveny. Vtom přišla zpráva o velkém převratu v Jugoslávii, která hrdinně vstoupila po bok Velké Britannie, a za několik neděl potom došlo k největší události v dějinách druhé světové války: Hitler přepadl Sovětský svaz.

Lze si snadno představit, jak bylo posíleno naše přesvědčení o rozhodném a konečném vítězství demokracie nad nacismem. Aktivistickým novinářům měla být tato dalekosáhlá přeměna ve světové situaci varovným napomenutím. Nestalo

se tak!

Byla naopak zahájena ostrá kampaň proti Sovětskému svazu. Jestliže předtím noviny byly usměrňovány a živeny bojem proti plutokracii, nyní mělo býti v očích českého čtenáře poníženo všecko, co je slovanské, co je ruské a co Sovětský svaz vytvořil jako přínos k evropskému pokroku sociálnímu, hospodářskému a kulturnímu. Aktivističtí novináři se zúčastnili cesty do Sovětského svazu, který popisovali jako „žalář hrůzy". V tomto roce udály se u nás doma dalekosáhlé změny vnitřní. Ještě na podzim r. 1941 byl odstraněn tak zvaný říšský protektor Neurath a na jeho místo přišel Reinhard Heydrich, lidská stvůra, muž, který byl hlavním spolubudovatelem hrůzné gestapácké soustavy. Odstranění generála Eliáše a jeho zatčení, soustavné popravy ve velkém měly deprimovat celý národ a vehnaly ještě více aktivisty do služeb nacistů.

Odstranění generála Eliáše souvisí přímo a snad se o tom ještě málo ví - s akcí aktivistických šéfredaktorů, těžce zasažených vyhlášením bojkotu českého tisku a přímými útoky londýnského rozhlasu. Bojkot českého tisku měl zdárný průběh. Na první výzvu dr. Prokopa Drtiny (Pavla Svatého) z Londýna druhý den ležely téměř celé náklady novin nedotčeny. Neaktivističtí novináři a ostatní zaměstnanci tiskařských podniků se radovali z úspěchu akce. Aktivisté byli však dotčeni. V září 1941 si vyžádali slyšení u ministerského předsedy generála Eliáše v přesvědčení, že z jeho úst uslyší příkré odsouzení londýnské akce. Generál Eliáš nepronesl ani slova, jímž by vyhlášení bojkotové akce novinové bylo odsouzeno. Není pochyby o tom, že z tohoto shromáždění vzešlo později upozorněni nacistické tiskové službě anebo přímo službě bezpečnostní, že generál Eliáš vlastně kryje činnost československé vlády v Londýně. Někteří aktivisté, jako na příklad Lažnovský, byli přímo rozzuřeni Eliášovým postupem. Brzo po tom onemocnělo několik účastníků konference u generála Eliáše. Byli to Krychtálek, Křemen, Lažnovský, Vajtauer. Lažnovský nemoci podlehl. Pitvou jeho vnitřností bylo prý zjištěno odborníky, povolanými z hamburského ústavu pro studium tropických nemocí, že šlo o zvláštní orientální formu tyfu. Generál Eliáš byl obviněn, že zosnoval útok na život zmíněných novinářů.

Po Eliášově odsouzení a ve spojitosti s útočnými akcemi londýnského rozhlasu, namířenými na aktivistické redaktory, vydal tiskový odbor, pod tlakem aktivistických šéfredaktorů, příkaz, že každý novinář musí psát do svých listů podepsané články obsahu nacistům příznivého, čili, jak se říkalo, „s hlediska říšské myšlenky aktivistického". Většina českých novinářů se tomuto nátlaku ubránila. V některých případech šéfredaktoři přímo hrozili a vybírali si právě novináře, na jejichž jméně jim velice záleželo, aby byli zataženi do aktivismu. Český novinář se tak octl znovu před osudovou otázkou, zda má riskovat svobodu a život, nebo podepsat článek, s nímž nesouhlasil. Vedení odboje vzkázalo po bývalých funkcionářích Národního svazu novinářů, že žádá, aby novináři, kteří chtějí odolat, vstoupili do illegality, aby se ponořili do podzemí. Záhy však nastalo takové zatýkám právě ve vedení odboje, že tuto výzvu nebylo lze uskutečnit.

Uplynulo několik neděl a novináři se zase uhýbáním a statečností dostávali z tlaku nepopsatelného duchovního teroru. Zato vedení nacistické tiskové služby chystalo změny v Národním svazu novinářů. Na začátku r. 1942 byl postaven do cela Svazu Vladimír Krychtálek, šéfredaktor Večera, s plnou mocí vésti Svaz diktátorsky bez součinnosti ostatních činitelů. Krychtálek byl jejich člověk a pro ne pracoval! Rok 1942 byl rokem velmi těžkým. Všichni, kdo žili tehdy na území Čech a Moravy, nezapomenou na konec května tohoto roku, kdy v Praze byl sražen vystřely zločinec Reinhard Heydrich. Nastal úžasný teror, který se projevil i v tisku. Listy byly nuceny přinášeti projevy Moravcovy a ostatních aktivistu. Situace se1 změnila. Od ledna tohoto roku měli jsme novou t. zv. vládu dr. Krejčího, v ní byl Emanuel Moravec, aktivistické eso! Tisk byl donucen asistovat pak úvahami a komentáři při všech manifestacích, odsuzujících násilnou smrt Heydrichovu. Tím denní listy, týdeníky a obrázkové časopisy zapadaly hlouběji do aktivistické spolupráce. Delegace českých novinářů byla hnána na západní val i na východní bojiště. Následovaly pak popisy vlastních dojmů s Goebbelsovým výhledem na jistotu naprostého německého vítězství.

Ve vojenské situaci světové nastaly však podstatné změny. Na začátku listopadu 1942 přistala anglická a americká vojska v severní Africe, kde Rommelova vojska se octla v kleštích. Na východním bojišti stal se sovětskými vojsky statečně hájený Stalingrad hrobem šesté německé Paulusovy armády zárukou rozhodného vítězství sovětských vojsk a symbolem příštího vítězného postupu všech spojeneckých armád. Bohužel, v mozcích některých aktivistických novinářů ani tato slavná vítězství nezasvitla jako hvězdy nadějí všech poctivých Čechů. Tu a tam však přece i mezi aktivisty ozval se skeptický názor na situaci. Jejich nacističtí rádci však jim vždy vlévali znovu důvěru ve vítězství německých zbraní a tím také ve vlastní záchranu, ať již slibem velkého strategického tajemství Hitlerova, anebo příslibem zázračných nových zbraní. Ostatně v r. 1942 se nacisté a jejich novinářští pomocníci utěšovali, že k invasi spojeneckých armád do Evropy nedojde.

Bylo tedy pro ně velkým zklamáním na jaře 1944, když takticky nejneschůdnějši část normandského pobřeží ve Francii stala se cílem přímého útoku angloamerického. Na nacistických úřednících, ať to byl Wolf nebo Zwicker, kteří se snažili ovlivnit české novináře na pravidelných poradách, bylo znát zmatek, nedostatek informací a nemožnost vysvětlit porážku. Raketové pumy V 1 a V 2 byly na čas posilou nacistů a aktivistů, nutících se do víry v německé vítězství. Karel Werner ve Večerním Českém slově tajemně naznačoval, že oni, aktivisté, vědí mnohem více než obyčejní smrtelníci, kteří zůstali věrni národu, což opakoval častěji i E. Moravec. Bylo to tajemné holedbání se domnělými novými zbraněmi ve chvílích, kdy už v německém hlavním stanu nevěděli kudy kam a kdy němečtí generálové se pokoušeli dokonce o puč a o atentát na Hitlera.

Poctivé české novináře však nezdrtily žádné hrozby, ani totální nasazení některých redaktorů. Konec Německa se neodvratně blížil. Ještě v březnu r. 1945 se zločinní nacisté dopustili dvojnásobné vraždy. Každý Čech si vzpomíná na statečné vylíčení duchovního účinku a citového vlivu Smetanovy „Mé vlasti“, jak je podal ve Večerním Českém slově Zdeněk Němec. Byl to hrdinný projev touhy po blížící se svobodě. Němec jako autor článku a major Kříž jako censor byli zatčeni a popraveni. Sturmbannführer Wolf, který stál v čele kulturně-politické sekce v protektorátě a udržoval styk mezi Frankem a t. zv. protektorátní vládou, svolal si tehdy redaktory denních listů a oznámil jim dvojnásobnou vraždu s doprovodem hrozeb a výkladů a že politická a vojenská situace je pro Německo výhodná a že Německo určitě zvítězí.

Nikdo rozumný v to již nevěřil. Skupina českých novinářů, kteří se nepoddali a pracovali již dříve v Národním svazu novinářů, se počala opět pravidelněji scházet jak to činila předtím. Dělo se to spiklenecky s použitím všech způsobů kryti a’ klamání nepřítele. Bylo nutno připravit tisk na revoluční změnu, která již přijít musila. Čeští novináři navazovali styk s rozhodujícími osobnostmi, jež tvořily jádro pozdější České národní rady. Bylo dohodnuto, že nová revoluční úprava tiskových poměrů bude řešena na základě obnovy Národního svazu novinářů, který ve skutečnosti nepřestal existovat. Současně pokládali čeští novináři za nutné, aby dvojí kolej státní tiskové služby a odborové organisace novinářské byla na dobu počátečních revolučních dnů odstraněna a aby revoluční skupina novinářů převzala i řízení tiskové služby. Bylo připraveno i počáteční prohlášení o očistě novinářského stavu a o příštích úkolech českých novinářů v nové republice. Do těchto přípravných prací zasáhl však chvatný postup rozvíjející se mezinárodní situace vojenské i politické. Rozklad německých armád postupoval rychleji, než se obecně soudilo. Současně se vojska sovětská a americká přiblížila rychle k území českých zemí a vstoupila vítězně na jejich půdu. Počínajíc prvním a druhým květnem, zbavovala se venkovská města nacistické nadvlády a vnějších symbolů okupace. V pátek večer to začalo již v Praze. V sobotu 5. května byla Praha v revolučním povstání. Slavné pražské revoluční dny nastaly. Všechny listy zbavily se ten den aktivistického vedení a připravily slavnostní vydání svých listů na uvítanou konečně dosažené svobody. Šílení velitelé nacistických vojsk, zejména oddílů SS, postavili se na odpor.

Skupina revolučních novinářů se za divoké palby sešla, aby obsadila tiskový odbor a převzala řízení pražského tisku ve dnech revolučních. Celá skupina odebrala se proto do sídla České národní rady, která nepřetržitě zasedala. Její předseda, prof. dr. Albert Pražák, pověřil pak skupinu revolučních novinářů, aby převzala tiskový odbor ve formě stálé tiskové konference a řídila tiskové věci ve spolupráci s tiskovým a kulturním referentem České národní rady, básníkem Lumírem Čivrným. V doprovodu pluk. ing. Sameše obsadili čeští novináři tiskový odbor a převzali za souhlasu všech činitelů tiskového odboru a kolegů z Československé tiskové kanceláře řízení tiskových věcí.

V nejbližším okolí budovy tiskového odboru a ČTK v třídě Jana Opletala ozývala se však prudká palba z větších kalibrů. Bylo nutno přemístit řízení jak tiskového odboru, tak i celou službu ČTK, do podzemních krytů. Odtud byla řízena tisková služba v Praze. Byli jsme ve styku se všemi redakcemi a především ovšem s Českou národní radou, odkud se nám dostávalo instrukcí a celkového obrazu o situaci. Kdykoliv se Česká národní rada z bojově taktických důvodů přestěhovala, ihned nám referent Čivrný sdělil tajné telefonní číslo, na které jsme mu dávali nejnovější zprávy a žádali ho o určitá rozhodnutí. ČTK totiž chytala zprávy Reuterovy tiskové kanceláře a vůbec všechny zprávy z ciziny, jak to jen její technická zařízení dovolovala, což znamenitě posloužilo k narýsování celkového obrazu politické a vojenské situace. Na základě bojové situace na pražských ulicích jsme požádali redakce v sobotu v noci, aby nevydávaly slavnostní čísla, nýbrž aby vydaly jen noviny o zmenšeném počtu stran a pouze se zpravodajským materiálem. Bylo totiž nebezpečí, že nacisté se zmocní některých tiskových podniků a umučí ty, kdo by v podepsaných článcích pozdravili den svobody. Tak tomu bylo po celou neděli i pondělí. Ve dne i v noci byla konána služba za nejtěžších podmínek a za hrdinné ostražitosti vojenského a policejního oddílu „Ivan" pod velením podpluk. gen. štábu Wernera a za ustavičného ohrožení se strany nacistů, kteří ovládali třídu Jana Opletala. V pondělí ráno dopadla těžká letecká puma na dům na Václavském náměstí, sousedící zadním traktem s budovou ČTK. Několikrát bylo nutno přemístit všechno osazenstvo před blížícím se nacistickým útokem do sousedních krytů na Václavském náměstí, neboř gestapo se pokoušelo probourat se pod třídu Jana Opletala budovou pojišťovny Star až do ČTK.

V úterý ráno pak ozářily plameny Václavské náměstí; dům, předtím zasažený leteckou pumou, hořel. Podzemní východ z ČTK byl ohrožen. Postupně jsme vyklizovali ohrožené podzemí a zanechali v budově ČTK pouze vojenskou a policejní posádku. V počátečních hodinách odpoledních hlásil nám pan podpluk. Werner, že v poslední chvíli byl nucen budovu ČTK vyklidit, protože byla nacisty z ulice zapálena a vyhořela. Tiskový odbor a ČTK se uchýlily do budovy Melantricha na Václavském náměstí a ve středu dopoledne do Orbisu, který přešel do nejužší spolupráce s tiskovým odborem. Redakce denních listů vydávaly pak zvláštní vydání denních listů alespoň pro nejbližší kryty. Nutno zdůraznit, že v sobotu dne 5. května vyšlo opět „Rudé právo", které bylo zastaveno už v druhé republice, a „Právo lidu" se vrátilo ke svému původnímu tradičnímu názvu. Jak „Právo lidu" tak „Rudé právo" a i „Lidové noviny" byly na čas tištěny v tiskárně „Práva lidu" v Hybernské ulici. Tam zasáhla ještě v poslední chvíli zločinná nacistická ruka a v úterý odvlekla zaměstnance podniku i redaktory do zajetí jako rukojmí. Prožili chvíle neslýchané hrůzy, ačkoliv vítězná Rudá tanková vojska se již blížila ku Praze. Poněvadž nacistické tanky postupovaly i k Václavskému náměstí, odešla skupina revolučních novinářů, pověřena Českou národní radou, do soukromého bytu pí JUDr A. Šlechtové, která je pohostinně přijala a dala k disposici zejména telefon k dalšímu řízení tiskové služby. V těchto chvílích však nacisté už sklonili konečně svoji zločinnou hlavu a poddali se. Opouštěli Prahu. Nástup tanků Rudé armády ve středu ráno učinil definitivně konec nacistickému běsnění a německé nadvládě. Hitlerova tyranie byla svržena.

Tak vstoupil český tisk do nových poměrů za plamenů revoluční vzpoury, jíž se zúčastnili i novináři, kteří pracovali již dříve soustavně k osvobození. Tyto revoluční očistné plameny byly předzvěstí vnitřní velké očisty novinářů od aktivistů. Je však dlužno si připomenout, že žádný stav nebyl vystaven tolik přímému nátlaku, a to ihned po okupaci jako novináři. To je skutečnost. Dvojí kniha úředních pokynů, jdoucí do nejsměšnějších podrobností a ustanovující, co se smí a co se nesmí psát, jest dokladem nacistického duchovního teroru. Kromě toho každá redakce měla zvláštní knihu pokynů, která shrnovala denodenní časté pokyny o zaujetí povinného stanoviska k té neb oné věci či události. Pero novinářů a jejich psací stroje byly tedy řízeny nacistickou tiskovou službou. Někteří novináři neobstáli v těžké zkoušce okupace. To je ovšem jenom jedna stránka historie českého novinářstva a českého tisku za druhé světové války. Obrátíme stránku druhou a tam skví se jména těch, kdo za odboje hrdinně padli, kdo byli nacisty uvězněni a mučeni a kdo čestně obstáli — a není jich málo. Poměrně měl Svaz českých novinářů největší počet obětí: z celkového počtu asi 600 členů bylo 90 novinářů popraveno, umučeno, nebo zemřeli ve vězeních a koncentračních táborech; přes 140 členů bylo vězněno v žalářích a koncentračních táborech! Také tyto číslice mluví a vydávají svědectví. Ještě však více slávy a hrdinství ozývá se ze jmen těch, kdo vědomě položili svůj život za svobodu vlasti v odboji, ze jmen hrdinů, kteří obětovali svůj život: Dohalský, Kurt Konrád, Pešl, Konig, Fučík, Křen, Kladiva, Vávra, Řezníček, Hruban, Křížek, Šantroch! Kdo byl zasvěcen do tajů odboje ví, co tato jména znamenají. Pro nás české novináře jsou duchovní zárukou, že charakter českého tisku zůstal neporušen a že český tisk vkročil do nových poměrů s oprávněnými nadějemi v další rozvoj. Touto velkou obětí se český tisk přihlásil k odkazu Havlíčkovu a k přísaze, že národ a naše vlast má v českých novinářích hodnotnou budovatelskou oporu ve výstavbě nové republiky a její šťastné budoucnosti.

 

Pro České národní listy připravil kapitolu z knihy „Šest let okupace Prahy“ P. Rejf

 

České noviny za války - České národní listy

www.ceskenarodnilisty.cz