Jdi na obsah Jdi na menu
 


Hrdost na československou brigádu

13. 12. 2013

Vojáci čs. brigády složili slavnostní přísahu 16. září 1943 v Novochopersku.

Hrdost na československou brigádu

70 let nás dělí od osvobození Kyjeva a pravobřežní Ukrajiny

Na začátku listopadu uplynulo 70 let od osvobození Kyjeva a pravobřežní Ukrajiny. S touto významnou událostí 2. světové války a Velké vlastenecké války je spojeno také první bojové vystoupení 1. československé samostatné brigády v Sovětském svazu. A to velmi úspěšné! Českoslovenští vojáci obstáli se ctí v boji proti nacistickým okupantům a důstojně navázali na předchozí boj samostatného praporu v bitvě u Sokolova. Ba co víc: nasazení 1. čs. samostatné brigády při osvobozování ukrajinské metropole se po rekapitulaci stalo nejúspěšnější bojovou akcí čs. zahraniční armády během druhé světové války.

I dnes, po 70 letech, je třeba si připomínat tuto událost i vše, co předcházelo vzniku brigády. Nejen proto, abychom byli hrdi na naše vojáky a osvětlili si tehdejší složitou politickou situaci. Také z toho důvodu, že i po těchto desetiletích se v českém prostředí ozývají hlasy, jež zpochybňují a bagatelizují hrdinství vojáků československé armády. Události u Sokolova, Kyjeva, Dukly a jinde na východní frontě někteří historici podávají ve svém svérázném hodnocení, jakoby o nic nešlo, vše se nafouklo a nějaké bojové a vojenské tradice vlastně ani neexistují. Je nutné se tedy důrazně postavit proti tomuto znehodnocování bojů vojáků Československa v Sovětském svazu (viz např. Jiří Fiedler při své podivném líčení a hodnocení bitvy u Sokolova v článku »Odvrácená tvář legendy«).

Přiznejme si však, že v minulém období také nebyla veřejnosti předkládána veškerá fakta, některá byla z ideologických důvodů zamlčována a tím pádem historie líčena jednostranně a tendenčně. Přesto, když odhlédneme od politických tendencí, zůstávalo zde faktografické jádro, na kterém se dalo stavět. Není pravdou dnešních některých vykladačů historie, že dosud předkládané skutečnosti u osvobození Kyjeva v listopadu 1943 jsou spíše mytologií a ne reálným popisem toho, co se opravdu stalo. To opět budujeme jednu velikou lež. Právě naopak: boj čs. vojáků u Kyjeva pokládáme za hrdou tradici českého, slovenského, ukrajinského a rusínského národa. Je to obraz statečnosti a obětavosti lidí, kteří bojovali na cizím území s vědomím a přesvědčením, že bojují za příští osvobození Československé republiky. A nebylo vůbec jednoduché toto vštípit těmto vojákům při vědomí toho, co předtím prožili a čemu byli vystavováni.

Trochu exkurze do minulosti

Základnou, na které se dalo stavět, byl fakt, že 18. července 1941 byla podepsána úmluva o spolupráci mezi SSSR a Československem. Československo reálně neexistovalo a tímto uznáním de facto Sovětský svaz zasadil nejsilnější ránu Mnichovské dohodě, jak zdůraznil sám Edvard Beneš. Byly obnoveny diplomatické styky (přerušené k 1. lednu 1940) a Sovětský svaz povolil Československu výstavbu armády na jeho území. To bylo nesmírně důležité pro exilovou čs. vládu v Londýně, protože budované čs. vojsko ať na západní nebo východní frontě bylo symbolem státu, na jehož právní existenci prezident Beneš trval.

Nebylo však všechno černobílé. Rovnoprávnému spojenectví bránila stále ideologická bariéra. Vůdce SSSR Stalin pokládal nadále každý kapitalistický stát za buržoazního nepřítele, s nímž je z hlediska třídního ve válečném stavu. Připouštěl pouze krátkodobé příměří, které slouží jako příprava na postupnou bolševizaci jeho území. Stejným způsobem vystupoval Sovětský svaz i vůči ČSR. Stalin se nevzdal ani v době války myšlenky světové revoluci a snil o tom, jak se postupně budou k 16 republikám SSSR připojovat další a další státy. Jedním z nich mělo být i Československo. Z toho logicky vyplývá, že spojenectví nemohlo být rovnoprávné a spíše než pomocí čs. odboji bylo jeho využitím pro zájmy Sovětského svazu.

Věděli toto čelní čs. politici a armádní velitelé, když se budoval v Buzuluku nejprve samostatný prapor? Jistěže ano a museli se této situaci přizpůsobit pro zájmy budoucího osvobození Československa. Mohli věřit a také věřili, že po válce se situace vyvine jinak a Československo se nestane další republikou SSSR. V dubnu 1941 působil jako velitel čs. vojenské mise v Moskvě plk. Heliodor Píka a postupně zjišťoval názory Stalina a další jeho spolupracovníků. Když hovořil s Lavrentijem Berijou a dalšími významnými představiteli SSSR, ti ho ujišťovali, že ČSR bude osvobozena, ale představovali si osvobození tak, že naše republika bude existovat v rámci svazku sovětských republik. Čs. londýnská vláda o tom byla informována a věděl o tom i Ludvík Svoboda, pozdější velitel čs. samostatné brigády.

Naši představitelé však doufali, že situace se vyvine později jinak a o osudu osvobozeného státu se rozhodne ve volbách a parlamentní cestou. V to ostatně věřil i představitel čs. komunistů Klement Gottwald, když přijel do Buzuluku za vojáky a v projevu prohlásil, že musíme stavět budoucnost na principech parlamentních a vůli lidu ve svobodných volbách.

Zrod československé brigády

Brigáda se začala pochopitelně stavět na 1. čs. samostatném polním praporu, jenž byl po bojích u Sokolova v březnu 1943 stažen z fronty, aby mohl být doplněn o nové síly. Po měsíci odpočinku v ukrajinské vesnici Veseloje se 670 příslušníků praporu přesunulo 9. května 1943 do Novochoperska. Další den přijel vlakem z Buzuluku záložní pluk o síle 1410 vojáků.

Výnosem exilového ministerstva národní obrany v Londýně z 18. května 1943 bylo nařízeno sloučení záložního pluku a polního praporu a vytvoření Čs. vojenské jednotky v SSSR tvořené pěší brigádou a náhradním praporem. V červnu byl rozkazem prezidenta Beneše jmenován velitelem čs. jednotek plk. Jan Kratochvíl a velitelem brigády plk. Ludvík Svoboda. 

Pripomeňme si, že největší část čs. vojska tvořili Podkarpatští Rusové, občané z této části bývalého Československa. Jednalo se o uprchlíky ze své domoviny po maďarské okupaci Zakarpatské Ukrajiny v říjnu 1938. Utekli na území Sovětského svazu, kde byli uvězněni v gulazích. Náčelník vojenské mise v Moskvě H. Píka vyjednal jejich propuštění a v únoru 1943 přijel větší kontingent do Buzuluku a začal se tvořit záložní pluk. Z 90 procent se skládal z Ukrajinců a Rusínů. Z původně uvažovaných 20 až 30 tisíc občanů Podkarpatské Rusi, kteří se dostali do sovětských lágrů za »nedovolené překročení hranice SSSR«, se jich do Buzuluku dostavilo postupně jen kolem 5000.

Všichni byli ve zbědovaném stavu a rozhodně neměli po tom, co zažili v pracovních táborech, přátelský vztah k Sovětskému svazu.

Nadporučík Pavol Marcelly

Na začátku července 1943 přijelo do Novochoperska 200 bývalých vojáků armády Slovenského státu pod vedením nadporučíka Pavola Marcellyho, kteří na konci ledna 1943 sběhli od své jednotky na Kavkaze na sovětskou stranu a odmítli tak bojovat na straně nacistického Německa. Velení Rudé armády poskytlo brigádě 169 zkušených instruktorů a specialistů. Z důstojnické, poddůstojnické školy a odborných kurzů se postupně frekventanti vraceli k jednotce. Za čtyři měsíce se podařilo brigádu zorganizovat, vyzbrojit a vycvičit. V srpnu absolvovala brigáda cvičení, po něm velitelsko-štábní cvičení a v září ostré polní střelby. Bojovou zástavu převzala brigáda slavnostně 12. září 1943, o čtyři dny později proběhla slavnostní přísaha. Početní stav brigády před odjezdem na frontu činil 105 důstojníků, 27 rotmistrů, 876 poddůstojníků, 2116 vojínů a 172 příslušníků Rudé armády. Tedy celkem 3296 vojáků včetně 82 žen.   

Důležité bylo, že nakonec se přece jen velitelům podařilo vybudovat bojeschopnou jednotku, která byla odhodlána jít na frontu a bojovat za Československo. Podkarpatští Ukrajinci, Rusíni, Slováci a Češi, ale i Rusové, Maďaři, Poláci a Židé společně!

Svobodův pragmatismus

Musíme obdivovat Ludvíka Svobodu, že v tak složité situaci se mu jako veliteli podařilo tlumit tu nevraživost, různé politické a jiné střety. Jednotka se nerozštěpila, ale naopak na frontě statečně bojovala. Svoboda navzdory všem potížím a rozporům obstál a pozdější názory na to, že příliš ustupoval Sovětům, jsou liché. Byl si vědom reality a jeho ústupky byly vlastně nutné. Takže my musíme vzdát poctu Svobodovi a dalším velitelům, kteří stáli za ním, za to, že udržel jednotku jako celek a prošel s ní až do obnovené ČSR. Ne, jako k tomu došlo v Polsku, kde se odboj rozštěpil.

Např. došlo k rozporům Píky a Svobody. Píka se domníval, že brigáda podnikne několik krátkodobých akcí a hlavně se bude připravovat na podporu všelidového povstání na čs. území v závěru války. Ovšem takový plán SSSR neuznával. Svoboda věděl, že od Sovětů s žádnou podporou povstání nelze počítat. Sovětský svaz chtěl svou osvobozeneckou misi, aby jejím prostřednictvím získal vliv na některá území v Evropě. Proto Svoboda razil zásadu nejít v tomto se Sověty do konfliktu, ale získat si jejich podporu. A to přesto, že byl stoupencem existence samostatné ČSR. Uvažoval pragmaticky, i když věděl, že SSSR bude mít v Evropě po válce čím dál větší význam a vliv, a to i na Československo.

Na frontě

Celkem devět transportů bylo postupně vypraveno z Novochoperska na sovětsko-německou frontu, což představovalo 800 km po železnici a 150 km po vlastní ose nebo pěšky. Při první bojové akci při přesunu na frontu zahynulo 57 a zraněno bylo 54 vojáků brigády. Německé letectvo totiž napadlo 12. října 1943 železnictví transport u stanice Jachnovščina a jeden vagón dostal přímý zásah pumy. Řeku Dněpr překročily čs. jednotky v noci z 22. na 23. října a staly se zálohou 38. armády 1. ukrajinského frontu. Velitel Svoboda však požádal, aby byla brigáda začleněna do prvního sledu a mohla útočit ve směru hlavního úderu. V žádosti mj. plk. Svoboda uvádí:… »Útok na Kyjev je v jádru útokem na nepřátelské postavení před Prahou. Váš boj je naším bojem… Chceme útočit v prvním sledu.« Našemu plukovníkovi sovětský armádní generál N. F. Vatutin, velitel 1. ukrajinského frontu, okamžitě vyhověl. Dne 3. listopadu začal rozhodující útok na Kyjev. Při dělostřelecké přípravě se zapojili i příslušníci 1. dělostřeleckého oddílu brigády a zničili celou řadu nepřátelských objektů, dvě baterie (kanónovou a minometnou) a množství živé síly. V projevu k vojákům velitel Svoboda uvedl: »Vojáci, boj o hlavní město sovětské Ukrajiny, o Kyjev, byl zahájen. Bude to boj historický, neboť zasadí německé armádě jeden z největších a posledních úderů. Můžeme být šťastni, že se jen účastníme. Náš národ nám ukládá, abychom o Kyjev bojovali tak, jako bychom bojovali o Prahu, o Brno, o Bratislavu, Košice.«

Po dělostřelecké přípravě přešla 5. listopadu čs. brigáda do útoku. I přes zuřivý odpor Němců stále postupovala podle vytyčených cílů. Byl zachráněn podminovaný most a vojáci naší brigády pronikli až do ulic Kyjeva. Stále však probíhaly urputné boje s nepřítelem na okraji města směrem k závodu Bolševik. V těchto místech prokázali hrdinství samopalníci tankového praporu pod velením poručíka Antonína Sochora a tankisté podporučíka Josefa Buršíka a podporučíka Richarda Tesaříka. Kolem 18. hodiny dosáhly jednotky 1. polního praporu konečného, pátého cíle. Bylo dobyto osobní nádraží Kyjev I. Hned časně ráno 6. listopadu vyrazil čs. tankový prapor v souladu s rozkazem velitele 38. armády generálporučíka Moskalenka do dalšího útoku proti ustupujícím německým jednotkám. Po pěti hodinách se podařilo čs. tankům dorazit k Dněpru a bylo nařízeno soustředit se ve Stalince a odpoledne v půl třetí zahájila brigáda přesun do Sofijevské Borščagovky a zaujala obranu ve směru na západ a jih. Mezitím byl Kyjev definitivně vyčištěn od nacistických vojsk.

Další bojová nasazení

V dalších dnech naše brigáda osvobodila vesnici Čerňachovo a Komunu Čajku. Od 12. listopadu působila čs. brigáda nadále v prostoru Vasilkovo (cca 30 km jihovýchodně od Kyjeva) a bránila přístup do města z tohoto směru až do 29. prosince 1943. Při této obraně ztratila brigáda 37 vojáků a 29 jich bylo raněno. Nepřítel však napočítal 400 mrtvých a zničení pěti dělostřeleckých baterií. V předposlední den roku 1943 dobyli naši vojáci obec Ruda a v první den roku 1944 útočili na město Bílá Cerekev. Po třech dnech nepředstavitelně těžkých bojů a hrdinství bylo město osvobozeno.

V druhé polovině ledna se čs. brigáda včlenila do 50. střeleckého sboru generálmajora Martirosjana a bránila severní břeh Horního Tikiče. Bojovala hlavně u města Oratov a v prostoru Žažkova. Od 7. února 1944 působila čs. brigáda v druhém obranném pásmu a 8. března se začala přesunovat do Rovna u Volyně z důvodu doplnění početního stavu.

x x x

Měsíc po nasazení čs. brigády do bojů u Kyjeva, 12. prosince 1943, podepsal prezident Edvard Beneš v Moskvě Smlouvu o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci mezi ČSR a SSSR. Ve svých důsledcích tento dokument předznamenal další vývoj ve vztazích obou států.

Vladimír SLOBODZIAN
FOTO - archiv