Jdi na obsah Jdi na menu
 


Obsazování Těšínska započalo ve čtvrtek, v odpoledních hodinách 23. ledna 1919.

31. 10. 2016

Masarykova univerzita v Brně Filozofická fakulta Historický ústav Spor ...

https://is.muni.cz

 

Sedmidenní válka .

   Vojenská akce na Těšínsku byla zahájena ve čtvrtek 23. ledna 1919 v odpoledních hodinách.
   Následující den bylo o událostech informováno Národní shromáždění a tisk. Národnímu
   shromáždění přednesl prohlášení zastupující ministerský předseda Antonín Švehla.  V Národních
   listech byl otištěn rozkaz ministra národní obrany Václava Klofáče adresovaný dohodovým
   důstojníkům:

  

   „Pánové! Vojenská podpora slezské administrace, zejména Těšínska, stala se nezbytností.
   V kraji šíří se v povážlivé míře nepořádky, vnášejí se nepořádky z ciziny a hrozí zničení dolů
   uhelných.

   Běží v prvé řadě o Karvínsko a jeho doly, pak o zabezpečení dráhy z Bohumína na Slovensko.
   Svěřuji Vám vyplnění tohoto úkolu. Vaše autorita jako dohodových důstojníků přispěje ku
   klidnému provedení akce, kterou si všechny vrstvy a všechny tři národnosti přejí.

   Akce má míti ráz administrační. Doufám, že k užití zbraně ani nepřijde. V každém případě
   zbraně smí býti užito jen v nejkrajnějším případě.

   Doporučuje se dále, aby vojsko vůči polskému obyvatelstvu chovalo se co nejšetrněji.“ [23]^)

  

   Vojenským velením celé akce byl pověřen podplukovník francouzské cizinecké legie českého
   původu Josef Šnejdárek. Doprovázeli ho francouzský podplukovník Gillian, major britské armády
   Grossfield, major italské armády Noseda a Čechoameričan, kapitán americké armády E. V. Voska.
   Vojenské oddíly určené k obsazení Těšínska byly shromážděny v Moravské Ostravě v průběhu 22. a
   23. ledna ráno. Dne 23. ledna časně ráno proběhla internace řady polských předáků nejspíše
   podle už předem připraveného seznamu. Pohyb československé armády a zadržení polských občanů
   donutila velitele polského vojska v Těšíně gen. Františka Xavera Latinika obsadit demarkační
   linii a vyhlásit pohotovost svých jednotek. O úmyslu obsadit vojensky Těšínsko za účelem
   zavedení pořádku v administrativě byl gen. F. X. Latinik informován v 10 hodin dopoledne.

   Ještě před samotnou okupací sestavil pplk. Šnejdárek samozvanou dohodovou komisi jejímiž členy
   se stali pplk. Gillian, plk. Coulson, major Noseda a  kpt. Voska.[24]^) Tato komise se
   pokusila získat Těšínsko zpět pro Československo bez použití síly pomocí lsti. Ve čtvrtek 23.
   ledna v 11 hodin dopoledne navštívila delegace v Těšíně gen. Františka Xavera Latinika,
   kterému na základě fiktivního pověření Dohody, předložila dvouhodinové ultimátum, v němž
   požadovala odchod polské armády z Těšínska až za řeku Bialu a její nahrazení československou
   armádou.

   Gen. Latinik však celou lest odhalil a delegaci chtěl zajmout. To se však nepodařilo, neboť
   delegace už byla na cestě zpět do Moravské Ostravy.

   Obsazování Těšínska započalo ve čtvrtek, v odpoledních hodinách 23. ledna 1919. Vojenské
   jednotky postupovaly z Moravské Ostravy směrem k Bohumínu. Samotný Bohumín byl obklíčen již ve
   3 hodiny odpoledne. Po vyjednávání českého majora Sýkory s velitelem polských bohumínských
   jednotek pplk. Mroczkowskim byl Bohumín a bohumínské nádraží získáno bez boje. Bohumínská
   posádka čítající 340 legionářů a 40 důstojníků byla odzbrojena a internována v Moravské
   Ostravě. Ještě téhož dne večer byly obsazeny obce Petrovice, železniční nádraží v Doubravě,
   Poruba a jáma Žofie a Horní Suchá. Karviná a karvinský uhelný revír byl dobyt po krvavých
   bojích až další den v pátek 24. ledna. Přesto už ve středu v šest hodin večer byly získány
   uhelné doly Jindřich, Hlubina a Hohenegger[25]^). V noci pak byly získány doly Mezina,
   Eleanora, Jindřiška a obsazen Fryštát. Boje na Karvinsku dostávaly ráz partyzánské války.
   Polští předáci vyzývali obyvatelstvo, aby se ozbrojilo a za tím účelem byly v Karviné a
   Fryštátě rozdávány zbraně. Po získání karvinského nádraží českými vojáky nařídil gen. Latinik
   svým jednotkám ustoupit na linii řeky Olše, kde hodlal bránit Těšín.

   V sobotu 25. ledna byl u Jablunkova poražen polský oddíl bez českých ztrát a obce Jablunkov,
   Hrádek a Bystřice přešly pod českou správu. Bylo zatčeno několik agitátorů a podle výpovědí
   zajatců byl vydán polskými veliteli rozkaz, hájit Těšínsko do posledního muže.[26]^)

   Třetí a čtvrtý den bojů se situace uklidnila. Obě strany udržovaly svoje pozice, čekaly na
   posily, docházelo pouze k místním potyčkám. Polská strana se snažila upevnit svoji obranou
   posici před Těšínem. Nakonec však město opustila a během noci z neděle na pondělí zaujala nové
   obrané postavení na horním toku řeky Visly. Šnejdárkovo vojsko té noci přepadlo opuštěný
   Těšína a město obsadilo bez boje. Následující den 27. ledna byla na rozkaz Ministerstva obrany
   zabezpečena košicko – bohumínská dráha.

   Československé vojsko prošlo opuštěným Těšínem a postupovalo dále ke Skočovu, kde narazilo na
   polskou obranu. Obě fronty stanuly poprvé tváří v tvář proti sobě a připravovaly se na první
   těžkou bitvu po pěti dnech bojů. Mezi 28. a 29. lednem došlo k několika střetům a potyčkám
   drobných oddílů. Útok na Skočov byl zahájen 29. ledna večer. Během následujícího dne se
   československému vojsku podařilo dosáhnout Visly téměř na celé linii. Polské vojsko však ještě
   drželo pozici na malém úseku po obou stranách Skočova. K vyvrcholení bitvy mělo dojít v noci
   z 30. na 31. ledna. Boje však byly přerušeny diplomatickým zákrokem  na důrazný příkaz
   z Paříže.

   Ministerstvo národní obrany nařídilo gen. Šnejdárkovi navrhnout polské straně příměří. V pátek
   31. ledna  gen. Latinik příměří přijal. Smír byl dohodnut prozatím na 24 hodin. Následující
   den bylo schváleno i polskou vládou. Příměří bylo pak prodlužováno až do 3. února 1919, kdy
   došlo k uzavření dalšího příměří, tentokrát na 7 dnů. Výpovědní lhůta činila 48 hodin, po ní
   se příměří  automaticky prodlužovalo na dalších 7 dnů.

   Sedmidenní těšínské boje si vyžádali na 150 mrtvých a asi 1000 raněných z řad vojáků a
   civilistů.

   Hned po započetí bojů informoval gen. Latinik dohodovou vojenskou misii, jež řešila polsko –
   ukrajinský spor ve Východní Haliči. Ta ještě téhož dne vyslala na Těšínsko své důstojníky –
   anglického kpt. Rawlingse a amerického poručíka Fostera, kteří polské straně, že Dohoda
   vojenský zákrok neschvaluje.

  

   Sedmidenní válka měla diplomatickou dohru v Paříži. Nejvyšší rada pařížské mírové konference,
   Rada Deseti, se těšínským problémem zabývala od 29. ledna do 3. února.

   Československý vojenský zásah na Těšínsku nevyvolal v Paříži nejlepší dojem. Proto už 28.
   ledna zaslal Edvard Beneš z Paříže presidentovi T. G. Masarykovi a ministru národní obrany
   Václavu Klofáčovi tento telegram:

  

   „Obsazení Slezska vyvolalo zlý dojem ... Pokládám za naprosto nezbytné zarazit další postup  a
   čekat na další zprávy od nás. Francie dá nám o tom písemnou nótu, je v té věci proti
   nám...“[27]^)

            

               Ve středu 29. ledna přednesla česká a polská strana svoje požadavky. Roman Dmowski
   obhajoval polské stanovisko etnografickými důvody. Žádal Radu deseti, aby nařídila vyklizení
   Těšínska a odchod československého vojska na linii určenou 5. listopadu předcházejícího roku.

   Na obranu českého stanoviska vystoupili Edvard Beneš a Karel Kramář. E. Beneš ve svém dlouhém
   projevu zvláště zdůrazňoval hospodářské a ekonomické důvody, upozornil na fakt, že polská
   strana nepřetržitě porušovala prozatímní dohodu z 5. listopadu, že kraji hrozilo nebezpečí
   bolševizace a na skutečnost, že během polského úřadování klesla tragicky těžba uhlí.[28]^)
   Karel Kramář pak přednesl řeč o historických právech Československa na Těšínsko, ve které
   žádal připojení celého historického Těšínského knížectví až po řeku Bílu (Biała).[29]^) Také
   českou stranou bylo použito důvodu etnografického, v němž se upozorňovalo, že ne všechno
   obyvatelstvo, mluvící polským dialektem, se cítilo národně Poláky.

   Nejvyšší rada však nic nerozhodla. Celou záležitost předal komisi pro polské záležitosti,
   které předsedal francouzský velvyslanec Noulens. Komise jednala 30. a 31. ledna. Opět byly
   vyslyšeny obě strany. Dmowski opět zopakoval požadavek na stažení vojska z Těšínska.
   S argumentem, že by stažením vojsk utrpěla Masarykova a Kramářova autorita, česká strana
   stažení vojsk odmítala a navrhla vlastní řešení. Těšínsko mělo být prozatímně  obsazeno
   praporem francouzského vojska, dokud spor nebude vyřešen. S takovým řešením však nesouhlasila
   polská strana a tak komise navrhla Radě deseti další provisorní řešení. Uhelná pánev a trať
   z Bohumína do Těšína měla připadnout Československu. Na těžbu uhlí měla dohlížet
   mezispojenecká kontrolní komise. Správa města Těšín a tratě z Těšína na jih včetně Jablunkova
   měla být svěřena Polákůn. Dmowski, Wilson, Llyod George, Orlando a Clemenceau s tímto řešením
   souhlasili a dohodu podepsali 1. února. Beneš s podpisem váhal až do 3. února, kdy smlouvu
   také podepsal (viz Obr. č.3).

       Obr.č. 3: Demarkační vojenská linie podle návrhu ze dne 3. února 1919 v Paříží.[30]^)

   Smlouva obsahovala ještě  body, podle kterých zakazovala konání politických voleb a odvody
   nováčků do armády. Místní správa se měla nadále řídit podle ustanovení  listopadové úmluvy.
   Jakékoliv spory měla řešit speciálně zřízená dohodová kontrolní komise, jejímž sídlem se stane
   Těšín. Komise navíc připraví materiál, podle kterého bude celý spor na mírové konferenci
   vyřešen.[31]^)

   4             Těšínsko na pařížské mírové konferenci

   4.1       Mezidohodová kontrolní komise

   Mezidohodová kontrolní komise přijela do Těšína, jenž se stal jejím sídlem, dne 12. února
   1919. Komise byla tvořena všemi čtyřmi mocnostmi. Prvním předsedou byl ustanoven francouzský
   generální konsul B. Grenard doprovázel ho britský plk. C. Coulson, američané Coolidge a
   sekretář Dubios a italský pplk. A. Tissi. Pozdějšími předsedy komise se posléze stali anglický
   plk. Coulson a po něm italský plk. Tissi.

   Obě strany se snažily získat větší vliv na komisi než strana druhá. Obě strany si vytvořily
   oficiální vládní zástupce. Českou stranu reprezentoval pplk. Šnejdárek až do svého odjezdu na
   Slovensko. Jeho místo převzal advokát z Moravské Ostravy dr. Matouš, jenž byl předtím
   Šnejdárkovým poradcem. Zástupcem Ministerstva zahraničních věcí byl vybrán dr. Bačkovský.
   Polským vládním zástupcem byl baron Dangiel a gen. F. X. Latinik.

   Úkolem komise bylo zabránit novým sporům mezi Čechy a Poláky. Byla zprostředkujícím a
   dohlížejícím orgánem bez výkonné vládní moci.  Hned po příjezdu na Těšínsko vydala prohlášení,
   v němž vybízela k udržení klidu a pořádku.

   Polská strana hned další den po příjezdu kontrolní komise do Těšína žádala naplnění a dodržení
   pařížské smlouvy. Konkrétně žádala obnovu polských úřadů,  stažení československého vojska a
   propuštění všech zadržených. Naopak česká strana chtěla udržet své posice co nejdéle.
   K českému stanovisku se navíc přidali i Němci a Šlonzaci vedeni Jozefem Koždoněm[32]^), jež se
   obávali polského návratu.

   Hned 15. února předložil zemský president Šrámek komisi návrh, podle něhož žádal uchování
   statutu quo, v případě opačném žádal, aby opuštěné území bylo obsazeno dohodovým vojskem.
   Česká strana však nevyhrála. Rozkaz ke stažení vojsk byl vydán 24. února generálem Niesselem,
   který přijel na Těšínsko z Varšavy. České straně ostře vytkl zneužití dohodových důstojníku a
   okamžitě nařídil stažení vojska na linii dohodnutou v Paříži. Nejpozději do osmé hodiny ranní
   následujícího dne měl začít ústup československých vojsk za demarkační linii určenou v Paříži.
   Polské vojsko pak mělo započít svůj přesun na svoje území nejdříve po 26. únoru taktéž po osmé
   hodině ranní. Dne 25. února byla navíc podepsaná vojenská smlouva, která přesně vymezovala a
   určovala demarkační linii. Obě strany si mohly ponechat 4 prapory o maximální síle 3000 mužů.

   Na základě informací získané těšínskou kontrolní komisí, začala v březnu  jednat Nejvyšší rada
   v Paříži. Těšínská komise tenkrát navrhovala tři možné způsoby ukončení sporu:

  

     + Vytvořit neutrální stát, tak jak to požadovali slezští Němci.
     + Rozdělit území podle etnografické hranice zhruba podle dohody z 5. listopadu.
     + Vytvořit hranici podle vodních toků Visly a Olše.

  

   Dne 14. dubna byl Nejvyšší Radě podán kontrolní komisí další návrh. Byla navržena hranice,
   která nechávala Bohumín, Záblatí a Porubu na české straně. Karviná, Albrechtice, Horní Žukov,
   Ropice a průmyslový Třinec měl připadnout Polsku. Dále by hranici tvořila hranice bílského
   politického okresu. Spojení na Slovensko mělo vyřešit vybudování nové železniční trasy
   z Frýdku přes Hnojník do Vendryně, odkud už vedla stávající trať do Košic. Polsko mělo také
   obdržet 10 dolů v okolí Karviné.

   Z obavy možného rozhraničení, navrhl E. Beneš koncem  dubna osobní schůzku I. Paderewskému. Na
   základě návrhů československé i polské teritoriální komise, navrhoval kompromisní dohodu
   s viselskou hranicí. K dohodě však nedošlo. Také Nejvyšší rada nepřijala předkládaný návrh
   těšínské komise a nechala vyřešení problému na vzájemné dohodě obou států. Datum, do kdy
   dohoda měla být provedena, stanovila Rada na 25. červenec 1919.

               Při setkání ministerského předsedy I. Paderewkého a presidenta Masaryka, 25.
   května v Praze, bylo dohodnuto, že spor bude řešit speciálně vytvořená komise, tvořena
   zástupci obou států. Místem konání byl zvolen Krakov.

  

   4.2       Českopolská konference v Krakově

               Zvolení delegáti obou států se sešli v Krakově 21. července.[33]^) Obě strany
   přednesly svoje požadavky: Češi zdůrazňovali historicko – právní argumenty, Pláci  obhajovali
   opět svoje etnografické požadavky. Novým polským návrhem na vyřešení problému byl plebiscit.
   Lidové hlasování se však podle polského návrhu nemělo konat na celém území Těšínska, ale jen
   v okrese fryštátském a těšínském. Politický okres frýdecký měl být prohlášen za nesporně český
   a politický okres bílský za nesporně polský. Sporné mohly být jen ty obce, kde sčítání lidu
   v roce 1910 zaznamenalo více než 20% menšinu. Polská strana navíc zdůraznila, že
   Československo, jako jeden člen  z dohodových států, musí uznávat Wilsonovu zásadu práva na
   sebeurčení.

               Toto řešení česká strana zásadně odmítla. Plebiscit nejen popíral historická
   práva, kterými česká strana argumentovala, ale také byl pro českou stranu krajně nebezpečný.
   Vyřazením bílského politického okresu by česká strana ztratila podporu Šlonzáků a Němců, kteří
   žili právě v okrese bílském a byli pro připojení k Československu. Naopak v okresech Fryštát a
   Těšín měli silné posice Poláci.

               Přestože mluvčí polské delegace poslanec Daszynski uznal, že při určování nových
   hranic mezi státy by se měly brát na vědomí podmínky geografické a hospodářské, trvala polská
   strana na plebiscitu. Češi tudíž zdůraznili, že lidové hlasování, právě vůbec nebere nazřetel
   hospodářkou a komunikační důležitost, jakou Těšínsko v Československu zastávalo [34]^) a
   plebiscit jednoznačně odmítli.

   Odmítnutím plebiscitu si navíc česká strana vytvořila špatnou pověst. Dohodové státy nyní
   pohlížely na Československo jako na stát, jenž celý problém zdržuje a prodlužuje.

   Na 29. červenec byla dohodnuta poslední plenární schůze. Jednání však skončila bezvýsledně a
   česká delegace ještě téhož dne odjela zpět do Prahy.[35]^) Kvůli jejich nezdaru byl však spor
   přenesen zpět na pařížskou mírovou konferenci.

   4.3       Plebiscit

   Československá a polská komise se sporem opět začala zabývat počátkem srpna. Tehdejší předseda
   těšínské kontrolní komise gen. A. Tissi vypracoval a 22. srpna předložil nový návrh demarkační
   linie (viz obr. 4). Podle tohoto plánu – tzv. tissiho či larischovské linie[36]^)  -
   Československo ztratilo jak košicko – bohumínskou dráhu až po Jablunkov, tak i půlku uhelného
   revíru  s Karvinou, a průmyslový Třinec (viz Obr.č.4). Spojením na Slovensko se měla stát už
   jednou navrhovaná dráha z Ostravy do Frýdku a do Vendryně.

   Pro Tissiho linii se ještě téhož dne vyslovili všichni zástupci velmocí. Proti byla pouze
   Francie. Záleželo teď jen  na Nejvyšší radě jestli daný návrh přijme či ne. Ta se sešla 3.
   září. Francouzský premiér Clemenceau však prosadil vrácení návrhu k novému prozkoumání
   československé a polské komisi. Nejvyšší radě se nelíbila myšlenka rozdělení uhelného revíru a
   navíc poukazovala na to, že navrhované rozhraničení je pro Československo ještě méně
   přijatelnější, než návrh dubnový.

  Obr.č.4: Demarkační čára navržená předsedou dohodové komise Tissim v srpnu 1919 v Paříži.[37]^)

   Komise se teda znovu sešla následující den. Zástupcům obou států byl dán opět  prostor, aby
   obhájili svoje stanoviska.

   Zástupcům českého státu už bylo jasné, že nedělitelnost Těšínska v jeho historických hranicích
   je za momentální situace už neprosaditelná. Přesto dále trvali na nedělitelnosti uhelného
   revíru a celé košicko – bohumínské dráhy. Jako krajní ústupek, který je možný ještě tolerovat,
   se stala řeka Olše. V případě že komise bude trvat na srpnovém návrhu, byl E. Beneš ochoten
   přijmout plebiscit. Prezident Masaryk však ještě 3. srpna plebiscit telegraficky odmítal.
   Zdůrazňoval, že Češi od samého počátku si stojí za stejným programem – historickým, zatímco
   Poláci svůj program neustále mění podle okolností.[38]^)

   Zprávy o chystaném rozhraničení se donesly i na Těšínsko. Pro bližší informace si přijela
   slezská delegace, v níž byli zastoupeni i Němci do Prahy, Dne 2. září se delegace, vedena
   členem Národního shromáždění Špačkem, sešla s presidentem republiky. T. G. Masaryk vyjádřil
   porozumění s delegací. Dále zdůraznil, že s rozhraničením Těšínska pomocí Wilsonových zásad
   práva národa na sebeurčení a etnografických principů nesouhlasí.

  

   ...Plebiscit na Těšínsku,  na začátku sporu byl by docela jiný, než teď, když obyvatelstvo
   několik měsíců bylo pod vládou polskou. My jsme proti plebiscitu zásadně, jelikož se držíme
   svých politických zásad...[39]^)

  

   Do poslední chvíle se E. Beneš a K. Kramář snažili pro jakýkoliv lepší návrh získat další
   členy Nejvyšší rady. Avšak marně. Nepomohla ani osobní rozmluva E. Beneše s anglickým
   ministrem zahraničních věcí Arthurem Jamesem Balfourem, ani dopis zaslaný K. Kramářem. Karel
   Kramář se osobně pokusil pro český návrh získat poradce americké delegace Johna Fostra
   Dullese. Ale opět bez úspěchu.

   Polská a československá komise zasedla k dalšímu jednání 10. září. Jejím  předsedou se stal J.
   Cambon. Komise předvolala E. Benše a I. Paderewského a znovu vyslechla jejich stanoviska.
   Přesto angličtí, američtí, italští a japonští vyslanci dále trvali na Tissiho linii. Jelikož
   se ani komise nedokázala shodnout, vytvořila pro Nejvyšší radu spis se dvěma odpověďmi. První
   vyjadřoval názor většiny, tj. Spojených států, Spojeného království, Itálie a Japonska.
   Zastánci Tissiho linie argumentovali tím, že karvinská pánev by nebyla jediným uhelným revírem
   v Evropě rozdělena mezi dva státy. Dále upozorňovali na fakt, že podle navrhované hranice by
   Polsko přišlo o mnoho více občanů než Československo Francie naopak trvala na svém a snažila
   se  získat pro Československo celý uhelný revír a košicko – bohumínskou dráhu. Uvědomovala si
   však, že návrh nebyl většinou přijat a proto navrhovala Nejvyšší radě plebiscit.

   S plebiscitem souhlasili i ostatní zástupci a tak se obě strany shodly, že v případě nezdaru
   je problém možno řešit pomocí plebiscitu. Plebiscit se měl konat na celém území Těšínska,
   hlasování mělo proběhnout v co nejkratší době a pravomoc nad Těšínskem by prozatím převzala
   speciálně utvořené plebiscitní komise.

   S takovými podmínkami plebiscitu souhlasil E. Beneš i R. Dmowski. E. Beneš dokonce prohlásil,

  

   „...že kdyby komise měla ustanovit hranice uvedená ve zprávě z 22. srpna, sám by žádal za
   plebiscit...“[40]^)

            

               Následující den byl návrh předložen Nejvyšší radě. Ta řešením sporu s pomocí
   plebiscitu přijala. Nejvyšší rada nejdříve navrhovala, že plebiscitní komisí by se měli stát
   členové Těšínské kontrolní komise, kteří už jsou s problémem a prostředím seznámeni, ale na
   žádost československé vlády Nejvyšší rada souhlasila s vytvořením nové komise.

               Přesné podmínky hlasování vydala Nejvyšší rada 27. září 1919 a prostřednictvím
   francouzské vlády je 1. října  předala československé a polské vládě:   . . . . . . .

 

Masarykova univerzita v Brně Filozofická fakulta Historický ústav Spor ...

https://is.muni.cz