Jdi na obsah Jdi na menu
 


Partyzánské hnutí na Vyškovsku

5. 5. 2013

 

Jindřich Ocásek, člen partyzánského oddílu „Olga“

a spoluautor knihy „Ve dvojím ohni“

 

Úvod

Podmínky pro rozvoj partyzánského hnutí na Vyškovsku

 

Ve srovnání s jinými oblastmi Moravy je třeba již v úvodní části této kapitoly poznamenat, že podmínky ke klasické partyzánské činnosti nebyly na Vyškovsku nikterak příznivé, a to hned z několika důvodů. Území bylo poměrně hustě osídleno a propleteno bohatou sítí komunikací, což s sebou přinášela jak blízkost důležitého průmyslového centra jižní Moravy města Brna, tak také poloha okresu, která způsobila, že sledovaná oblast se stala křižovatkou několika důležitých silničních tahů spojujících navzájem Vyškov s Brnem, Olomoucí, Zlínem, Ostravou a jinými moravskými městy a průchodištěm dvou důležitých železničních tratí (Jihlava - Přerov, Brno - Vlárský průsmyk), čehož bylo v posledním měsíci války partyzány několikrát využito k diverzním akcím proti železniční dopravě.

Další nevýhodou, která značně ztěžovala rozvoj odbojové činnosti na Vyškovsku, byla skupina obcí německého jazykového ostrůvku, které obepínaly dnešní okresní město na jihu. K tomu všemu přistupoval naprostý nedostatek vhodného lesnatého terénu, jenž se v jižní části okresu omezil pouze na část sem zasahujících lesnatých výběžků Ždánického lesa a na severozápadě na nepatrný kousek Drahanské vrchoviny, protože celá její východní část byla Němci zabrána k rozšíření vojenské střelnice. Ta se také spolu se silnou vojenskou posádkou a silně obsazenými četnickými stanicemi umístěnými v jejím okolí stala i největším nebezpečím pro partyzány ve sledované oblasti, jelikož hlavní náplní všech těchto bezpečnostních složek nebylo pouze bdění nad zachováním klidu a pořádku při vysídlování obyvatelstva okolních obcí, ale též hony na partyzány, které Němci ve své úřední terminologii nazývali bandity.

Z uvedeného je tedy patrné, že ke vzniku a rozvoji partyzánského hnutí na území okresu Vyškov byla vhodná pouze jeho jižní část, která se stala působištěm partyzánského oddílu Olga a několika menších partyzánských jednotek, jejichž činnost byla bojovými akcemi a existencí oddílu Olga značně ovlivněna a dále severozápadní část okresu, která se stala místem seskoku a působnosti několika zpravodajských výsadků, které dodávaly Sovětské armády důležité informace vojenského charakteru.

Rozhodujícím podnětem k vytváření partyzánských jednotek na Vyškovsku bylo vypuknutí Slovenského národního povstání a přiblížení se Rudé armády k našim hranicím. Významnou úlohu tu sehrál i seskok patnáctičlenné organizátorské skupiny „Jermak“, jejíž příslušníci byli vysazeni v noci z 30. září na 1. října 1944 severně od obce Račice. Nejvýznamnějším aktivizujícím činitelem pro rozvoj partyzánského hnutí ve sledované oblasti pak byl příchod čtyř zakladatelů budoucího partyzánského oddílu Olga, kteří se po neúspěšném přesunu z Beskyd na Vysočinu usadili v obci Nemochovice, která se až do počátku dubna 1945 stala spolehlivou základnou oddílu.

 

Partyzánský oddíl „Olga“

 

Nejaktivnější partyzánskou činnost v prostoru okresu Vyškov vyvíjel partyzánský oddíl „Olga“. Tento v závěru války největší partyzánský oddíl na jihovýchodní Moravě po brigádě Jana Žižky, má velmi zajímavou historii svého zrodu, v partyzánském hnutí u nás ojedinělou. Vznik oddílu Olga je nerozlučně spjat se Slovenským národním povstáním a seskokem organizátorů I. čsl. partyzánské brigády Jana Žižky v srpnu 1944 u Martina na Slovensku.

Když se třistačlenná brigáda Jana Žižky z rozkazu Štábu ukrajinského partyzánského hnutí v Kyjevě probojovávala koncem září 1944 ze Slovenska na Moravu, došlo k mnoha bojovým střetnutím s fašisty a k velkým ztrátám na životech členů brigády. V období po smrti velitele brigády Janko Ušiaka a těžkému zranění náčelníka štábu D. B. Murzína byly šířeny zprávy, že brigáda je rozbitá a již neexistuje. Tehdy se od Vsetína vydává na dlouhý přesun osmičlenná skupina partyzánů, v níž je i osmnáctiletá Olga Františáková, původem z Ubla u Vizovic.

Skupina míří na Českomoravskou vysočinu, kde míní za výhodnějších podmínek dále bojovat. Za neustálého pronásledování se jim konečně podaří přejít přes dobře střeženou řeku Moravu a po menších potyčkách s fašisty vejít do Chřibských lesů. Po kratší zastávce na Kroměřížsku, je jejich pobyt zaznamenán den po vánočních svátcích 1944 v Nevojicích, na hájovně „Svatá“ u Klobouček, odkud lesní hřebenovou cestou „Těšánkou“ pokračovali ždánickými lesy na hájenku „Zlatý jelen“ a odtud až do Žarošic, kde se uchylují k odpočinku v Macháňovém mlýně. Při odchodu se dělí na dvě skupiny, aby snáze přešli otevřeným terénem v okolí Brna. Sraz byl domluven na Silvestra v hájovně A. Sedláčka u Tetčic na Rosicku.

První skupinka čtyř ruských partyzánů byla u Rosic napadena fašisty a zde také končila jejich stopa. Teprve dlouho po válce bylo zjištěno, že tito partyzáni se po strastiplné cestě dostali u Boskovic do prostoru činnosti skupiny Jermak, která je zajala. Podezírali je, že jsou nasazeni gestapem a teprve po důkladné prověrce byli zařazeni do skupiny a dočkali se konce války.

Druhá skupinka s Olgou, Houfkem, Láďou Vernerem a sovětským partyzánem Sárkou S. Žukovem se vrací po neúspěšném přechodu na Vysočinu zpět na Valašsko a Vsetínsko.

Při zpětném přechodu ve vánici náhodně zbloudili a místo u Střílek, octli se v Nemochovicích, na jihovýchodní výspě okresu Vyškov. Zde skupinka zakotvila a přibrala nové členy. Můžeme říci, že Nemochovice jsou právem označovány za kolébku zrodu partyzánského oddílu Olga, který byl tak nazván po její spoluzakladatelce - Olze Františákové. Velení skupinky se ujímá dvacetidvouletý Josef Houfek z Čech, krycím jménem „Pepek“. Všichni čtyři prošli již Slovenským národním povstáním v I. čsl. partyzánské brigádě Jana Žižky.

V Nemochovicích na ulici „Špitálka“ v domě Pospíšilových se konala dne 9. ledna (čtvrtý den po jejich příchodu) první partyzánská přísaha. Věrnost partyzánskému boji přísahali nováčci z Nemochovic a to Ruda Kamenný, Břeněk Schweidler, Josef Bartoš (Skopoun), který se v obci ukrýval. O několik dnů později přicházejí k oddílu z Nemochovic Karel Pospíšil, Rudolf Venhuda, Jan Malinka z Buchlovic, Milan Dias z Brankovic a Láďa Váňa ze samoty „Vlčák“ u Roštína.

Pro nováčky je zapotřebí zbraní a tak se partyzáni vydávají na první akce za zbraněmi, vesměs loveckými. Postupně odnímají lovecké kulové zbraně, dne 9. ledna nadlesnímu Ottu Wasserburgovi u Haluzic, 12. ledna německému nadlesnímu Pachrovi u Roštína, kde partyzáni k zlomení odporu použili zbraní a Pachra těžce zranili. Ve dnech 25. a 26. ledna partyzáni projížděli na saních v okruhu Slavkova a odnesli si kulové zbraně od nadlesního Čecha z Nížkovic, revírníka Potěšila u „Vrčavy“ a na Bílém Vlku od hajného Krahule, kde již 5. ledna skupinka zakladatelů odňala zbraň nadlesnímu Schmiedovi. Na zpáteční cestě zabavili také kuřivo u trafikanta Šislera v Rašovicích. Přivedli rovněž nového člena - Ludvíka Koukala z Kobeřic. Tato akce vzbudila u okupantů velký rozruch a všechny okolní četnické stanice byly v pohotovosti.

Průběh těchto akcí byl velmi detailně vylíčen v šestistránkovém hlášení četnické stanice Nížkovice, kdy bylo mimo podrobného popisu partyzánů obzvláště zdůrazněno, že každý z nich byl ozbrojen puškou a pistolí a že všichni až na jednoho mluvili česky. V závěru hlášení se konstatovalo, že nížkovičtí četníci zahájili v součinnosti s lesním personálem a příslušníky okolních četnických stanic po partyzánech pátrání, jež však zůstalo bezvýsledné.

Koncem ledna 1945 operovala skupina Olga na Litenčicku v okrese Kroměříž, kde získala další tři lovecké kulovnice. Při těchto akcích byli také k partyzánům přivedeni další členové a to Zdeněk Váňa z Vlčáku, a s ním pětičlenná skupinka ze Starých Hutí, kterou tvořili Ferda Hroza, Sláva Parolek se svou sestrou Marií a dva sovětští zajatci, Ivan Korš a Timofej Gaučerov. K 5. únoru 1945 čítal oddíl „Olga“ ve zbraní 22 lidí, včetně dvou partyzánek. Pak k oddílu přišli oba bratři Kristkové z Kunkovic a student Jirka Jírovský z Valašskomeziříčska. Ten byl vyslán od obnoveného štábu brigády Jana Žižky jako spojka k navázání spojení. Tím se skupina stala nedílnou součástí brigády Jana Žižky.

 

První křest ohněm

 

Navečer 5. února 1945 se dělí oddíl Olga na tři družstva, která jsou pověřena různými úkoly. Je zřízen i úzký štáb (Houfek, Olga a Sárko), kteří zůstávají na základně v Nemochovicích. Ostatní družstva se téže noci vydávají na různé bojové trasy. Prvé, šestičlenné družstvo vedené Rudolfem Venhudou z Nemochovic, odchází do Ždánických lesů. V neděli odpoledne 6. února je přepadeno v hájence „Zlatý jelen“ při odpočinku u rodiny hajného Dunaje.

Partyzáni se dostali do přestřelky s členy Jagdkomanda ze Žarošic, kteří spolu s četníky na pěti saních náhodně přijeli do ždánických lesů za účelem prohlídky některých samot. Při přestřelce byl zabit Jirka Jirovský, velitel Venhuda byl těžce zraněn, do lokte byl zraněn i Láďa Verner, jeden ze zakládajících členů oddílu. Partyzáni takřka bez nábojů hledají úkryt v hájence na seníku. Pouze L. Koukalovi z Kobeřic se podařilo přeskočit plot zahrady a prchnout do lesa.

Při boji byl raněn i psovod četník Jahoda a nakonec byl v poutech odveden i hajný Dunaj. Mrtvý Jirka Jírovský byl pak pochován na evangelickém hřbitově v Heršpicích. Zbytku partyzánů včetně raněných se poštěstilo s nadcházejícím jitrem úkryt opustit a za těžkých podmínek za dva dny dorazit na základnu v Nemochovicích. Tento první boj plně prokázal neúčelnost loveckých kulových zbraní, které byly vesměs každá jiné ráže a ke každé jen několik nábojů. Tehdy bylo totiž nařízeno, že hajní smí mít ke kulové zbrani jen deset nábojů.

O tři dny později, ve večerních hodinách 21. února 1945 dvanáctičlenná skupina partyzánů „Olga“ přepadává osmdesátičlennou posádku maďarských vojáků ubytovaných ve staré škole v Brankovicích. Při tomto dobře promyšleném přepadu získali partyzáni bez jediného výstřelu čtyřicet vojenských pušek, několik set nábojů, čtyři pistole, čtyřicet ručních granátů a mnoho součástí výstroje. Zbraně byly téže noci odneseny do Nemochovic k Pospíšilům. Tak byli partyzáni od tohoto dne vyzbrojení vojenskými puškami. Zbývající zbraně byly zazděny v úkrytu u Pospíšilů.

V únorových dnech je skupina rozšířena o tři uprchlé politické vězně z koncentračního tábora Osvětim (Ocásek, Týden a Kocián). Dále k oddílu přichází z Morkovic Jindřich Gloza, Milan Široký a dva další. Rozšiřuje se také okruh podporovatelů a spolupracovníků.

 

Sabotáž, která nemá obdoby

 

S příchodem nováčků z Morkovic, bylo navázáno spojení s ilegální odbojovou skupinou v Morkovicích, vedenou Františkem Horákem. Z jeho podnětu bylo v noci z 25. na 26. února přepadeno partyzány oddílu „Olga“ v Morkovicích nádraží a z 30 cisteren odstavených na železniční trati vypuštěno 512 600 litrů benzínu, nafty a oleje. Při této akci byl uskutečněn i přepad maďarského důstojníka a získány dva samopaly a pistole. Tato sabotážní akce způsobila okupantům obrovskou škodu na pohonných hmotách, kterých měli nedostatek. Akce byla také hlášena v zahraničním vysílání z Moskvy a Londýna.

Nehledě na to, že po Morkovické akci byli partyzáni pronásledováni, uskutečnili již 28. února přepad ubytovaných vojáků maďarského pluku v obci Divoky u Zdounek. Partyzáni si odnesli šedesát pušek, tisíce nábojů, dva samopaly, šest pistolí a první lehký kulomet ČZ vz. 26.

Po této akci druhého dne se střetávají partyzáni s pronásledující maďarskou jednotkou na Újezdsku (okres Kroměříž), při čemž byl jeden Maďar smrtelně zraněn a další lehce. Dne 6. března jsou přepadeni maďarští důstojníci v Troubkách u Zdounek a získány jeden samopal a čtyři pistole s náboji.

Během těchto bojových operací na Kroměřížsku se rozšířily řady partyzánů o dalších deset nováčků ze Zdounska. Takto posilněný oddíl se vrací po několika dnech odloučení navečer 10. března zpět do Nemochovic.

 

Směr Kobeřice

 

Dne 13. března partyzáni opouštějí Nemochovice a vydávají se do vedlejší obce Dobročkovice. Byl to zákonitý přesun, ježto s narůstáním počtu partyzánů nebylo možné z důvodů utajení zůstávat na jednom místě. Nezalesněný, hustě obydlený akční prostor nutil k neustálému manévrování. Nebyly možnosti, aby se partyzáni po akci rozešli do svých domovů, jako u některých odbojových skupinek. Zde vládla naprostá ilegalita. To vyžadovalo dostatek ubytování a také zásobování. A toto zázemí partyzánům oddílu „Olga“ poskytoval prostý, válkou a okupací sužovaný český lid. Nebyla zde ani možnost zřizování lesních bunkrů, ježto úzký pruh Chřibských lesů k tomu neskýtal možnosti, jako kupříkladu na Slovensku, nebo v Beskydech.

V této době již také Ludva Koukal prostřednictvím odbojové skupiny v Kobeřicích vyjednával s domnělým ilegálním odbojem v Brně o možné dodávce zbraní od ilegální organizace Zbrojovky. Za tímto účelem bylo rozhodnuto přesunout oddíl blíže k Brnu. Proto z Dobročkovic vedla cesta partyzánů do Letošova u Nesovic a po krátkém odpočinku postupoval oddíl hřebenovou cestou přes Ždánické lesy do Kobeřic. Po třídenním ubytování v Kobeřicích, přesunuje se 35 partyzánů oddílu „Olga“ za doprovodu členů místní odbojové skupiny do nedalekých Lovčiček, aby se pobyt partyzánů v Kobeřicích nestal podezřelým.

Časně ráno prvního jarního dne (21. března 1945) vrátili se partyzáni opět zpět do Kobeřic. Očekávají s nedočkavostí příchod svého člena Ludvy ze schůzky z Brna. Avšak nedočkali se. Téhož dne odpoledne dochází v dolní části Kobeřic ke střetnutí s německými vojáky z nedaleké posádky trestního oddílu v Nížkovicích. Tři němečtí poddůstojníci byli partyzány likvidováni, čtvrtému se podařilo prchnout. Proto nastal poplach. Partyzáni ihned obsadili celou vesnici, střežili křižovatky i východy a nikdo nesměl z vesnice. Toto nařízení musel vybubnovat i místní obecní strážník.

Navečer partyzáni Kobeřice opustili a přesunuli se po polní cestě do blízkých Vážan nad Litavou, kde setrvali po další dva dny v jedenácti domech na horním konci vesnice. Odtud se za noci oddíl přemísťuje do Bohatých Málkovic a pak zpět na základnu do Nemochovic.

 

Brankovská přestřelka

 

V ranních hodinách dne 3. dubna 1945 (den po Velikonocích) přichází do Nemochovic na Tesaříkův statek čtyři členové litenčického Jagdkomanda. Zatýkají dceru Tesařikových, aby ji eskortovali pěšky na nádraží do Brankovic a pak vlakem na gestapo v Uherském Hradišti. Zatčená Olga Tesaříková se svou starší sestrou Ninou byla spojkou partyzánského oddílu „Olga“ a věděla o všech partyzánských akcích. Její otec byl již v roce 1944 pro odbojovou činnost fašisty popraven. Gestapáci se asi domnívali, že zatkli Olgu Františákovou, zakladatelku oddílu „Olga“.

Aby zatčenou zachránili, počali partyzáni eskortu pronásledovat. Na okraji Brankovic došlo k přestřelce s eskortujícími gestapáky a vysvobození zatčené Olgy. Při dalším pronásledování se partyzáni uprostřed obce u státní silnice střetli s motorizovanou kolonou německých vojáků. Po delším boji Němci spěšně nasedali do automobilů a odjeli. Sebou si odváželi tři mrtvé a sedm raněných. Z partyzánů padli Rusové Ivan Korš a Timofej Gaučerov a dále Milan Dias z Brankovic. Raněn byl pomocník Přikryl a zbloudilou německou střelou usmrcen v domovních vratech občan Navrátil.

Partyzáni po boji odjížděli k Nemochovicím a podařilo se jim odvézt tělo padlého Ivana Korše. Další padlí partyzáni Timofej Gaučerov a Milan Dias se dostali do rukou Němců. Později byli odvezeni do Litenčic a tam pohřbeni. V Nemochovicích se přidaly k partyzánům obě dcery Taseříkových Olga a Nina. Také jejich matka musela s partyzány, aby ušla pomstě nacistů.

V odpoledních hodinách byly již Brankovice obsazeny velkým počtem četnictva, vojska a protipartyzánských oddílů z Litenčic, Koryčan, Žarošic i Bunče. Partyzánům se však podařilo z obklíčení vyváznout, když za bílého dne, za poledního vyzvánění zvonů, se natřikrát přesunuli v selském povoze rolníka Opletala do obce Lísky u Střílek. Byla to poslední větší bojová akce partyzánského oddílu „Olga“ na území okresu Vyškov. To také se již vědělo, že Ludva Koukal při vyjednávání o dodávce zbraní v Brně naletěl na konfidenta Ryšánka a byl 5. dubna zatčen.

 

Závěrečné akce oddílu „Olga“

 

Z Brankovic se přesunul početní oddíl „Olga“ do okresu Kroměříž k vesnicím poblíž chřibských lesů. Dne 9. dubna, kdy oddíl vzrostl na devadesát bojovníků, došlo v obci Cvrčovice k rozdělení oddílu na tři samostatné čety. To již oddíl „Olga“ měl v držení čtyři lehké kulomety a každá četa si také vytvořila své úderné družstvo. Vznikla i štábní četa, která operovala s několika partyzánskými spojkami. Pohyb družstev i čet byl řízen štábem pomocí těchto spojek. Došlo k tomu jednak proto, že tak početní oddíl byl málo pohyblivým a pak pro potíže se zásobováním. V novém složení absolvoval oddíl „Olga“ ještě mnoho významných bojových akcí.

Ku příkladu dne 15. dubna 1945 přepadla 3. četa Němce v Roštíně, kde padlo osm německých důstojníků. Dne 17. dubna byl u Střílek likvidován konfident Černý. Téhož dne v Milovicích u Zdounek štábní četa zlikvidovala čtyři německé vojáky.

Přímo k legendární partyzánské akci došlo v noci na 19. dubna na zámečku v Hošticích okres Kroměříž. Zámek byl obsazen partyzány 3. čety a následujícího dne zrána byl do zámku vlákán a zajat velitel německé 16. pancéřové divize generálmajor von Müller s částí svého štábu. S generálem padli do zámecké pasti i kroměřížský hejtman Karl Koblischek. Byl popraven spolu s osmi důstojníky divizního štábu. Zajatý generál byl ponechán na živu a později předán do řádného zajetí Rudé armádě.

Fašisté, kteří věděli, že generál je na živu, podnikali rozsáhlé akce k jeho záchraně. A tak se oddíl „Olga“ dostává dne 22. dubna u Roštína s fašisty do velké přestřelky. Při ní bylo třicet Němců zabito a tři těžce zraněni. To již šlo opravdu do tuhého. Z partyzánů byl Oldřich Gramlica těžce raněn a jeden partyzán lehce. Odvetou za tuto akci bylo dále zatčeno pět partyzánských pomocníků a vypáleny tři domy. Z rukojmí byli pak tři Jagdkomandem z Litenčic zavražděni.

Frontová linie se od východu přibližuje a s ní stoupá zuřivost fašistů. Dne 29. dubna, při pokusu přepravit sanitním autem zajatého generála přes frontové pásmo do štábu maršála Malinovského. dochází znovu ke střetnutí s fašisty. U letoviska Bunč partyzáni přepadávají nákladní auto s fašisty a osmnáct jich likvidují. Partyzáni se pak stahují do nitra chřibských lesů a v prostoru Tománkové hájenky u obce Salaše u Velehradu si budují partyzánský tábor pro 130 partyzánů.

Odvetné akce fašistů

 

Bojovat neznamená jen vítězit. A tak i partyzáni skupiny „Olga“ vedle svých vítězství zaznamenávají ve své bojové kronice i nezdary. Jeden z nich se odehrál 17. dubna 1945 v Nemochovicích, dřívější partyzánské základně. Již během noci byla obec obklíčena Němci, vojáky, četníky a útvary Jagdkomand. Zatím co byla obec obsazena a nikdo nesměl z vesnice, procházeli v části ulice Špitálky, kde se dříve léčili i ranění partyzáni – hloučky „partyzánů“, ale falešných. Byli to vlasovci. Po skupinách chodili po domech, hovořili vesměs ruským jazykem a vydávali se za partyzány. Mnozí lidé i uvěřili, poskytli informace i pohoštění. Po necelé hodině byli titíž hostitelé od domnělých partyzánů biti a mučeni. Mladému Ladislavu Holáskovi položili hlavu na špalek a zvedli sekeru, aby mluvil. Ale i kdyby chtěl, nevěděl, kde se partyzáni nacházejí. Trýznili i mladého Bohuše Dvořáka. Pak je oba odvedli ke Kunkovicím, pustili do pole a stříleli po nich jak při honě do zajíců. Ale oběma se podařilo uprchnout a zachránit se. Z utržených ran se potom ještě dlouho léčili. Falešná smečka partyzánů (vlasovců) do krve pobila i občana Havránka a Gryce. Tehdy Nemochovicím hrozila likvidace po vzoru Lidic. Jen díky tomu, že nikdo nic nevyzradil, Němci odtáhli a spokojili se s touto malou pomstou.

Hůře dopadla návštěva falešných partyzánů 29. dubna v obci Salaši u Velehradu. Tam vlasovci vylákali do lesa dvacet salašských občanů, vesměs pomocníků partyzánů a zákeřně je postříleli. Na svém ústupu vypálili letovisko Bunč a do ohně vhodili hlídače Rance. K další trestné akci se však již fašisté nedostali. Partyzáni vyrazili ze své základny, obsadili obec Salaš, zahnali fašisty a druhého dne, 1. května osvobodili spolu s četou rumunské armády památný Velehrad.

Ale ani tam boj pro partyzány oddílu „Olga“ nekončil. Dne 5. května vypuklo pražské povstání a Praha volala o pomoc. Partyzáni oddílu „Olga“ v počtu 150 bojovníků (včetně sedmi partyzánek) byli včlenění do svazku 13. gardového pluku 10. gardové divize Rudé armády, která spěchala na pomoc Praze. Sovětskými nákladními auty byli partyzáni převezení do Bosonoh za Brnem a u Ostrovačic nasazeni do frontových bojů. Odtud po osvobození Velké Bíteše jako průzkumná rota prošli partyzáni lesy až k Velkému Meziříčí, dále na Havlíčkův Brod a Benešov. Partyzánský předvoj ještě dne 9. května dosáhl osvobozující se Prahy. S Rudou armádou postupovali partyzáni až na demarkační čáru k Lounům, kde jejich bojová činnost končila.

Ze svazku Rudá armáda byli partyzáni oddílu „Olga“ demobilizováni dnem 16. května 1945. Železničním transportem i s kořistí se vrátili na soustředění brigády Jana Žižky do tehdejšího Zlína. Partyzánská kořist čítala:

36 jezdeckých a tažných koní s povozy, 1 sanitní autobus, 1 osobní auto, 2 motocykly, 12 jízdních kol, 4 těžké a 12 lehkých kulometů, 63 kusů samopalů, přes 100 vojenských pušek, 130 pistolí, 930 ručních granátů, tisíce různých nábojů, velké množství výzbroje a výstroje, bodáků, opasků, přileb, sumek, masek, stanových dílců a jiné. Jen během partyzánských bojů (mimo tažení na Prahu) bylo usmrceno přes 150 fašistů, kolaborantů a zrádců. Desítky jich bylo zraněno.

Početné byly i vlastní ztráty. Mimo dvaceti salašských pomocníků hromadně zavražděných – měli partyzáni dvacet mrtvých, jak partyzánů, tak pomocníků a spojek. Celkem třináct partyzánů utrpělo těžší nebo lehčí zranění.

Bojová a organizátorská činnost partyzánského oddílu „Olga“ byla tak rozsáhlá, že se nedá na těchto několika stránkách podchytit. Bojový prostor tohoto oddílu zasahoval do tří okresů: Vyškov, Kroměříž a Uherské Hradiště. Činnost partyzánského oddílu „Olga“ byla podrobně zpracována a publikace pod názvem „Ve dvojím ohni“ od spoluautorů Václava Peši a Jindřicha Ocáska vyšla ve dvou vydáních.

V zájmu historické pravdy je nutno říci, že se v činnosti skupiny vyskytly i stinné stránky, především v činnosti velitele oddílu J. Houfka. Tento ve snaze upevnit svou autoritu a vynutit si u všech členů skupiny naprostou poslušnost vynesl nad několika partyzány neoprávněně rozsudek smrti, který byl vykonán. Dopustil se i dalších nedůstojných činů, za které byl po osvobození souzen vojenským soudem v Brně a odsouzen na tři roky vězení, ztrátu vojenské hodnosti a vyznamenání.

Na vysvětlení snad možno dodat, že nemalou příčinou podněcující přísná opatření v oddílu byla zejména hustá síť zrádců a konfidentů. Někteří z nich byli likvidováni ještě během bojové činnosti, jako František Veselý, Čihánek, Černý a Charpík, který se do oddílu vloudil jako lékař s vědomím gestapa. Proto tak tvrdá kázeň, naprostá ilegalita a přísná trestání sebemenší nekázně. Vždyť zde nešlo jen o bezpečnost partyzánů, ale o celý týl, který partyzány zásoboval, přechovával a nesl tíhu partyzánského boje i na svých bedrech. A to byl prostý český vesnický lid, který byl vystaven neustálým fašistickým persekucím.

Ale ani tyto tmavé skvrny nemohou zastřít bojové úspěchy poctivých partyzánů, kteří s odhodláním a bojovým zápalem odcházeli na odvážné bojové akce s nasazením vlastního života. Seznam padlých partyzánů tomu plně nasvědčuje. Rovněž nikdo z prvých tří sovětských partyzánů nezůstal naživu. Položili své životy takřka na prahu osvobození, daleko od své rodné země, v boji proti společnému nepříteli - fašismu. Dnes jejich místa posledního odpočinku připomínají mnohé pomníky a památníky, rozseté kol chřibských lesů, u Zdounek, Roštína, na Salaši, samotě „Zlatý jelen“ ve ždánických lesích, včetně společného hrobu na hřbitově v Nemochovicích, kolébce partyzánského oddílu „Olga“.

 

Svědectví pamětníků

 

Nesouhlasím s pomluvami

 

Po oznámení rozhlasu z Banské Bystrice, že na Slovensku vypuklo národní povstání, odešel jsem z domova. Dojel jsem vlakem do Vsetína a odtud jsem přešel hranice na Slovensko. Dne 10. září 1944 jsem nastoupil u II. Štefanikovy brigády ve Sklabini v Kantorské dolině. Po seskoku výsadku, kterému velel Slovák Ján Ušiak, jsem byl dán do jeho oddílu, který měl za úkol přejít na Moravu do Beskyd. Znal jsem cestu, protože jsem jí nedávno prošel Dostali jsme se do prostoru Štiavnika na hájenku Jožky Němčáka, kde jsme vykopali několik zemljanek a odtud se prováděl průzkum přes hranice. V tu dobu se objevila na naší základně Olga Františáková, byla stejně stará jako já, osmnáct roků. Každý, kdo na Slovensko přišel k oddílu, byl prověřen a nahlášen do Ústředního partyzánského štábu v Kyjevě, kde jsou tyto záznamy po současnou dobu. Vše bylo ještě jednou prověřováno po válce. Podruhé jsem se sešel s Olgou začátkem prosince 1944 v prostoru Karlova na Vsetínsku, když jsem se vrátil asi s patnácti partyzány z Beskyd z bojů, kde byl konfidentem Dvořákem vyzrazen úkryt velitele oddílu Ušiaka, který byl těžce zraněn a když viděl, že se ze situace nedostane, volil smrt. Poté se velitelem stal D. B. Murzin. Bylo nás jedenáct partyzánů vysláno, aby jsme se dostali do prostoru Vysočiny a tam založili oddíl.

Z prostoru Karlova jsme odcházeli asi 20. prosince (přesné datum si již nepamatuji). V obci Jalubí jsme byli obklíčeni. Prozradil nás konfident gestapa Skokánek, což jsme zjistili až po válce. Probojovali jsme se do Chřibů. Cesta vedla Chřiby, Ždánickým lesem, kde jsme se za obcí Bošovice rozdělili do dvou skupin. Já jsem zůstal se S. Žukovem, Olgou a Josefem Houfkem. Celá skupina se měla opět sejít na hájence nedaleko obce Omice. Jenže první skupina bylo prozrazena německým revírníkem a když jsme došli do určeného prostoru, byla již obsazena silnice Střelice, Ivančice.

Ráno byl Němci celý prostor uzavřen a začali lesy pročesávat. My jsme za pomoci hajného Sedláčka proklouzli do Ořechova a odtud jsme šli zpět. Dostali jsme se do Nemochovic ke Kameným a u Pospíšilů jsme začali s přijímáním členů. To, že Olga byla konfidentkou gestapa se nezakládá na pravdě. Četl jsem tuto špínu, kterou někdo napsal a druhý, možná potomek konfidenta gestapa (Čech) přeložil, aby odboj byl pošpiněn. Na fotce není Olga Františáková. Kdo nás znal osobně, tak tomu nevěří. Proč nebyl ani jeden pomocník partyzánů prozrazen gestapu? Proč zůstaly obce, ve kterých bylo mnoho našich pomocníků bez potrestání vypálení jako Ploština, Prlov a jiné? Protože nebyl nikdo, kdo by zradil. Takže Olga žádnou spolupracovnicí gestapa nebyla a kdo tomu věří a věří i pamfletu „Hyeny“, kde je pošpiněna celá brigáda Jana Žižky, musí se zamyslet sám nad sebou, jestli si nepočíná jako zrádce národa, když pomlouvá a špiní ty, kteří za svobodu vlasti dávali v sázku svůj život, zdraví, nebo padli čestně v boji.

Ladislav Verner, zakládající člen partyzánského oddílu „Olga“ 2003

 

K publikaci „Rudá zrada“

 

Podle knihy „Ve dvojím ohni“ se narodila Olga v roce 1926, což potvrzuje i Láďa Verner. V roce 1944, kdy se setkali na Slovensku, bylo oběma osmnáct let. V roce 1939 tedy bylo Olze třináct let. Není pravděpodobné, že by se do ní zamiloval dvacetičtyřletý muž a těžko by se jako třináctiletá mohla zúčastnit plesu. Je také nepravděpodobné, že by otec pustil třináctiletou dceru s cizím vojákem do Hradiště, nebo že by ve čtrnácti letech podepsala listinu o spolupráci s gestapem.

Celá kniha je psaná formou románu, pisatel nemohl znát myšlenky Olgy a také neviděl výraz jejího obličeje při údajném setkání s Koslowskim. Je to výmysl bujné fantazie, když popisuje obličej Olgy, kterým odsuzuje Koslowského k smrti. Na straně 122 je uvedeno, že mělo dojít k setkání v červenci a na straně 123 se píše o červnu. Nenašly se žádné dokumenty, které by Olgu usvědčovaly ze spolupráce s gestapem. Na vytržených stránkách z vyšetřovacího protokolu šlo jistě o důležitější osoby, než byla Olga.

Olga nežádala Murzina o to, aby měla svoji skupinu. Murzin rozhodl, aby se na Moravě vytvořilo více skupin a tím by se protipartyzánské operace nesoustřeďovaly na jedno místo. Jestliže by byla Olga Koslowskim nasazena na Slovensko a přímo do štábu, proč by odešla se skupinou jedenácti partyzánů na Vysočinu? Velitelem skupiny byl Pepek, Olga zástupkyní. Název „Olga“ dali skupině Němci a to podle hlášení, že ve skupině je i jedna žena jménem Olga.

Dopis poslaný z Rožnova byl psán tiskacím písmem, bez podpisu a není dokázáno, že ho psala Olga. Je to domněnka pisatele. Podle Ládi Vernera, přímého účastníka přepadení gestapem, šlo o zradu konfidenta Dvořáka (strana 141).

Zajetí generálmajora von Müllera na zámku Dubských nebyla Olga přítomna, nemohla chránit Müllera před zastřelením. Setkala se s ním až po spojení III. roty s ostatními rotami.

Dopis psaný z Buchlovic byl psán rovněž tiskacím písmem, bez podpisu, ale jak autor sám přiznává, úplně jinak. Proč by Olga posílala zprávu Koslowskému, o kterém se domnívala, že je mrtvý? Prokázat poslední službu mrtvému pár dní před koncem války je nesmysl!

Dne 21. dubna (str. 195) měl Schörner zastřelit Koslowského na rozkaz někoho, koho neznal, měla to být osoba, která měla mít důvěru Sovětů. V té době byla Olga na Chřibech, poblíž Roštína a neměla vůbec spojení se Sověty ani se štábem.

K osobám Pepka a Olgy je možné říci: Pepek byl nesmlouvavý, tvrdý chlap a za své zlé skutky byl potrestán soudem. A Olga byla příjemná, kamarádská, nikdo z nás, kteří jsme ji znali, ji nepovažuje za zrádkyni. Na partyzánském sjezdu v roce 1946 v Praze šla Olga v čele oddílu, nebylo proti ní tenkrát ani později vzneseno žádné obvinění, či podezření. Pepek už v té době byl ve vězení.

K činnosti oddílu „Olga“: Oddíl se skládal z mužů a žen, kteří z větší části nebyli na vojně a nikdy neměli zbraň v ruce. Bojovali, jak uměli a jak to situace dovolila nebo požadovala. Nebyli odnikud zásobováni a vyzbrojováni a proto si jídlo a zbraně obstarávali jak mohli. Nebylo to tak snadné, jak je to v knize Rudá zrada popisováno. Ani Maďaři nevydávali zbraně snadno. Zásluhou Pepkových zlých rozhodnutí se celý oddíl dostal do špatného světla. Přesto si však jeho činnost zasluhuje uznání, ať za boj v Brankovicích, nebo za vypuštění cisteren v Morkovicích. Právě tuto akci velmi ocenil Londýn ve vysílání Eva Clay – volá Londýn. Při střetnutí v Roštíně padlo 31 Němců a jeden partyzán a to osm dní před koncem války. Ani boj na Bunči nebyl bezvýznamný. Husarským kouskem bylo zajetí generálmajora Müllera a hejtmana Koblischka. Kdyby nic jiného neudělali než to, zapsali by se do dějin 2. světové války nesmazatelným písmem. Oddíl „Olga“ zneškodnil 120 Němců, 50 zranil a 150 nepřátel bylo zajato a předáno Rudé armádě. Padlo 20 partyzánů a 13 jich bylo zraněno.

V závěrečné části knihy píše autor, že by publikace neměla vyvolat nenávist, ale porozumění, protože zlo nepochází z podstaty lidí, ale z doby, ve které je dáno člověku žít. Čemu má český národ porozumět? Tomu zlu a utrpení, těm 360 000 umučeným a zabitým lidem, těm obrovským škodám, které mu Němci způsobili? Všechno co se událo v letech 1939 až 1945 pochází ze zla lidí jako byl Hitler a má společného jmenovatele Hitler – válka – Němci.

Pan Ströbinger se má spíš věnovat sepsání toho, co způsobili Němci českému národu, celé Evropě i světu. Jeho kniha je jen další doklad alibismu Němců, chtěl dokázat to, co Němci tvrdí, že zatýkali jen ty Čechy, které Češi sami udávali, že neexistovaly koncentráky, že nebyl holocaust, nebylo zrady Sudeťáků a nebylo ani padesát milionů mrtvých, které si lidské zlo vyžádalo. Proto jeho kniha u nás nemůže najít porozumění, spíš povzbudí jenom odpor.

 

Vzpomínka na válečné roky

 

Uplynuly dlouhé roky, kdy moje rodina prožívala zlé, bouřné a nebezpečné časy. Otce odvedlo gestapo a byl odsouzen na šestnáct měsíců za tzv. „černé zabíjačky“. Byl v koncentráku Cvikau. Zažil hlad, bití i těžkou práci. Vážil přes sto kg a po propuštění měl jen polovinu. Byl velký kuřák a tento nedostatek těžko snášel. Proto po jeho návratu jsme začali na zahrádce pěstovat tabák. Listy jsme sušili, krájeli na malé řezačce a zásobovali i partyzány.

O partyzánech jsme se dověděli od maminčina bratra Rudolfa Venhudy, který měl jet do Německa na práci, ale ukrýval se doma a pak se mezi prvními přihlásil k partyzánům. Do Nemochovic se dostali ze Slovenska. Byli to Rusi Ivan, Timofej a Češi Pepek, Laďa a Olga. Další se pak přidali, od nás Karel, Ruda Kamený, Břeněk a z Brankovic Milan Dias. Od strýce jsme věděli, že se nejvíce ukrývali na dolním konci vesnice zvané „Špitálky“. Tamní obyvatelé nežili v nadbytku, proto můj otec „Vašíček“ se rozhodl, že je budeme alespoň zčásti zásobovat potravinami a tabákem. Otce stále po návratu sledovalo gestapo a proto jsme zásoby nosily sestra Jarka nebo já. Nebyly jsme tak nápadné. Měly jsme šestnáct a sedmnáct roků. Také se stalo, že sestra nesla nakrájený tabák v pouzdru od houslí, gestapáci je potkali a ptali se špatnou češtinou kam jde a ona řekla, že do hraní a prošlo jí to. Nechali ji jít.

S partyzány jsem se setkala, až když byl strýc raněný v přestřelce u „Zlatého jelena“. Měl průstřel nohy ve stehně a po strastiplné cestě se dostal domů. Býval se sestrou a rodiči kousek od nás. Pepek s Olgou ho hned navštívili a zařídili lékařské ošetření.

U strýce jsem se s Olgou a Pepkem setkávala. Bylo velké nebezpečí, že ho budou gestapáci hledat doma, protože neodjel do Německa. Proto Pepek navrhl, aby se léčil a ukrýval u nás, což se stalo a byl u nás až do konce války. Často k nám Pepek, Olga i někteří partyzáni chodili, když se vraceli z různých akcí a uklidňovali strýce, který se obával, že ho gestapo najde. Sídlo měli v Litenčicích, což bylo asi 10 km. Několikrát se u nás ptali po partyzánech. Jednou šel otevřít strýc a na jejich otázku řekl, že neví ani, co to je. Spokojili se s tím a chtěli vajíčka.

3. dubna 1945 brzy ráno k nám přišli partyzáni, unavení, špinaví a hladoví, zřejmě po akci. Vykoupali se, oblékli si čisté prádlo po otci a ulehli, že si odpočinou. Za chvíli přišla spojka se zprávou, že gestapáci přišli pro Olgu Tesaříkovou. Její otec byl v koncentračním táboře, kde také později zahynul. Gestapo se domnívalo, že Tesaříková je velitelskou partyzánů. Spletli si ji s Olgou Františákovou, skutečnou zástupkyní velitele Houfka. Všichni od nás okamžitě běželi ke statku Tesaříkových. Mne pověřili, abych tam přivedla partyzány z okolních domů. V té době již gestapáci pěšky vedli Olgu Tesaříkovou do Brankovic na vlak. Museli jsme se všichni vrátit a nadběhnout jim přes kopec Habřinu, kde již viděli na silnici. Tam jsem je opustila a vracela se domů.

 

Partyzán Ivan, který se léčil na Špitálkách a dověděl se o zásahu gestapa, sedl na koně a jel Olgu osvobodit. Gestapáky dohnal a chtěl je samopalem postřílet. Jenže se mu prý vzpříčil náboj v hlavni a gestapáci ho okamžitě zastřelili. Olgu nechali a sami běželi pryč. Kryli se kolem potoka a mířili přes pole k Brankovicím. Tam právě projížděla vojenská kolona, kterou informovali o tom, co se stalo. Vojáci Wehrmachtu okamžitě zahájili s partyzány přestřelku. Při té byl také zastřelen druhý ruský partyzán Timofej a partyzán z Brankovic Milan Dias, který byl také v tu noc u nás. Mezitím, než přijela Němcům posila, se partyzáni stáhli a na žebřiňácích ujížděli k Nemochovicím, kde se rozptýlili do lesů. Na silnici naložili zastřeleného Ivana, měl sedmnáct roků. Já stála na silnici a pozorovala je, ještě na mne volali. Další dva mrtvé museli nechat v Brankovicích. V Nemochovicích se k nim připojily sestry Olga a Nina Tesaříkové.

Já jsem se rozhodla jít do Brankovic. Na místě, kde padl Ivan, byly kytičky fialek, které tam dali partyzáni. Když jsem se za dvě hodiny vracela domů, byly již kytičky rozdupány, když gestapo začalo řádit a hledat partyzány.

Prošla jsem celé Brankovice. U hlavní silnice ležel na nosítkách zastřelený Milan Dias. Bylo mi velmi smutno. Uvědomila jsem si, že před několika hodinami byl u nás, měl tátovu kostkovanou košili a byl zarostlý. Nechtěl se oholit, aby ho nepoznali, kdyby byl v boji zraněn nebo zabit. Stál u něho německý voják a pozoroval, jak se kdo chová. Proto jsem nemohla ani plakat, ani křičet. A nikdo ho neprozradil.

Byla jsem tehdy mladá, jako mnoho těch chlapců. Mladí lidé mívají starosti jiného druhu. Přesto ve mně tyto události zanechaly hrůzné vzpomínky.

Jaké vzpomínky mám na Pepka Houfka a Olgu Františákovou? Já jen příjemné. Vůči strýcovi byl vstřícný a kamarádský. Vždy bylo vidět, že je ostražitý. Byl si vědomý, že ho spolubojovníci rádi nemají a bojí se ho. To já nedovedu posoudit. Že dělal neuvážená a náhlá rozhodnutí mu strýc vytýkal. V jednom takovém rozhodnutí, které se týkalo Rudy Kameného, strýc zasáhl. Myslím si, že Pepek měl mít vedle sebe jako zástupce rozumného chlapa a ne takové mladé a drobné děvče, jako byla Olga.

Houfek pocházel z jižních Čech. Údajně dobrovolně nastoupil do německé armády a pak jako zběh se na Slovensku dal k partyzánům. Za jeho velení skupině „Olga“ došlo z jeho strany k některým přehmatům, neodůvodněným rozhodnutím, které měly za následek i smrt jednotlivců, kteří byli označeni za zrádce. Po válce byl souzen a také odsouzen k několika letům vězení. V procesu svědčilo mnoho občanů i příslušníků oddílu. Bylo také přihlédnuto k aktivní činnosti celého oddílu pod jeho vedením. Zrádcem nemohl být, protože to by byly Nemochovice srovnány se zemí jako Lidice.

Olga Františáková byla zástupkyní velitele Houdka. Bylo to pro ni velmi těžké. Partyzánština ji poznamenala na celý život. Vím to, protože u ní byla po válce v Šumperku moje kamarádka B. Přikrylová. Olga tam byla vdaná, pracovala na poště. Soudu s Houfkem se zúčastnila jen jako svědek.

Houfek se po propuštění z vězení oženil s Ninou Tesaříkovou a měli spolu dceru. Žili v Ústí nad Labem a údajně již zemřel.

Bojovat v té době proti nacistům bylo velmi těžké. Všude na ně číhalo nebezpečí. Museli si obstarávat zbraně, jídlo, kuřivo a také museli někde odpočívat. Velmi často nebyli přijímáni s pochopením. Plnit rozkazy v takových podmínkách bylo velmi často nad jejich možnosti. Ale vydrželi a s mnohými dalšími se zasloužili o porážku fašismu a osvobození Československa.

 

Vlasta Slezáková, členka oddílu „Olga“ 2003

 

Moje spolupráce s partyzánskou skupinou „Olga“

 

Poněvadž už uplynulo mnoho let od války, musela jsem si znovu přečíst knihu „Ve dvojím ohni“. Je v ní všechno popsáno po pravdě, dobré i zlé, není mnoho co dodat. Samozřejmě, že nebylo možné popsat všechno do podrobností, zvláště činnost mnoha spojek. Spojky byly důležité, byla jsem jednou z nich. Můj bratr Břetislav Schweidler se skrýval jeden rok doma, když se po vánoční dovolené v roce 1943 nevrátil zpět na práci do dolů v Ostravě, kde byl totálně nasazen. Devátého ledna 1944 složil přísahu a odešel s partyzány a tím dnem také začala moje spolupráce s partyzány.

Činnost spojky spočívala hlavně v předávání zpráv. Když se po některé akci skupina rozdělila bylo nutno ji opět spojit a k tomu sloužily spojky. Také čeští četníci z Brankovic velmi dobře spolupracovali s partyzány a dodávali jim cenné informace. Písemné jsem převážela zasunuté v řidítkách na kole. Ze štábu přicházely spojky do Morkovic k hajnému Karhanovi, jeho syn Mirek je přivedl do Nemochovic a já zase dál do Kobeřic. Spojky z Kobeřic přišly k nám. Měli jsme pohostinství a nebylo to tak nápadné. Já jsem je pak vedla do domu, kde byl velitel. Při této naší činnosti došlo i k situacím, kdy nám bylo dost úzko. Když jsem s Jiřinou Holáskovou v lese nad Nevojicemi vyjednávala s tamější odbojovou skupinou o předání zbraní, dostaly jsme několik granátů. Mezi Nevojicemi a Nesovicemi jsme potkali asi stočlennou skupinu vlasovců, doprovázených Němci. Na štěstí si dvou cyklistek moc nevšímali a dopadlo to dobře. Doma jsme granáty schovaly do skříně mezi staré klobouky.

Za dva dny nato byla v Nemochovicích prohlídka. Gestapo prohlídlo i skříně, ale naštěstí je staré klobouky nezajímaly. Granáty jsme pak předaly Mirkovi Karhanovi. Došlo i k takové situaci, že maďarští vojáci a partyzáni spali nejenom v jedné vesnici, ale pod jednou střechou. Partyzáni byli ve Špitálkách a Maďaři u nás na sále. V chodbě byla stráž s lehkým kulometem, na sále asi třicet Maďarů s dalším kulometem. Právě v té době přišly dvě spojky z Kobeřic a měly se setkat s velitelem Pepkem Houfkem. Maďary jsem uklidnila, natočila jsem jim do konve pivo a zavedla jsem spojky za Pepkem a pak zase zpátky. Spali jako vždy u nás a tak partyzány a Maďary oddělovala jen jediná zeď. Ráno kluci odešli a po odchodu Maďarů jsem se dověděla, že maďarský major o partyzánech věděl. Řekl však, že pokud nepadne ze strany partyzánů jediný výstřel, nepadne ani z jejich strany. Nikdy jsem se nedozvěděla, kdo mu o partyzánech řekl.

Chcete znát názor na Pepka a Olgu Františákovou, jeho zástupkyni. Pepek byl tvrdý chlap, nekompromisní velitel, ale příliš rychle rozhodoval o životě či smrti. Olga byla sympatická, příjemná, hodně však podléhala Pepkovi. Chlapci byli mladí, nezkušení, většina z nich nebyla ještě na vojně, zbraně drželi v ruce poprvé v životě a tvrdá vojenská disciplina jim byla cizí. Pepkovu tvrdost až krutost těžko chápali a měli z něho strach. O jeho minulosti jsme nevěděli nic, bylo nám však jasné, že něco není v pořádku. Hodně často jsme o tom na Špitálkách debatovali, zvláště po určitých náznacích jedné spojky ze štábu. Přesvědčila jsem se o tom při přestřelce v Brankovicích, když jsem potkala bratra. Byl nesmírně bledý a stále mě nabádal, ať s matkou utečeme. Měl z něčeho velký strach. Když 9. dubna znovu přišla spojka ze štábu a nutila mě, abych promluvila s bratrem a přesvědčila ho, aby Pepka zajali, že už je připravený nový velitel, důstojník československé armády, neváhala jsem a odjela do Cvrčovic. Bratra jsem našla, byl ubytován spolu s Olgou. Pepek s nimi nebyl. Olga se mě ptala na situaci v Nemochovicích, jak dopadlo obklíčení a prohlídky. Pak sem mohla mluvit s Břeňkem o samotě. Všechno jsem mu řekla, ale on mě uklidnil. Ukázal na vysokého muže a řekl: „Toto je spojka ke štábu. Zítra se celý oddíl přesouvá ke štábu a tam se už nebudeme muset bát mluvit.“ To byla jeho poslední slova a také poslední setkání s bratrem. Pepek spojku zadržel, přesun ke štábu se neuskutečnil a za 12 dní bratr u Roštína padl.

K 3. dubnu, poté, co Tesaříkova rodina odešla ze statku (Tesařík byl v té době již mrtvý), se váže ještě jedna moje vzpomínka. Tesaříkovi měli velké gramorádio a protože museli utéct, snažili se zachránit aspoň to gramorádio. Zřejmě některý z deputátníků na statku řekl o něm Němcům a ti se po něm začali shánět, protože se domnívali, že je to vysílačka. Při obklíčení a razii v Nemochovicích nechali vybubnovat, aby ten, kdo rádio má, jej odevzdal, jinak že bude každý desátý občan Nemochovic zastřelen. Po poradě nás čtyř, kteří o něm věděli, jsme rádio v noci odnesli starostovi před dům, protože jsme usoudili, že rádio nestojí za lidské životy. Ráno, po starostově oznámení, že rádio je na světě si ho gestapáci odvezli. Když zjistili, že je to skutečně jen rádio a ne vysílačka, nechali Nemochovice na pokoji.

Zmíním se ještě o dvou nezdařených akcích. Partyzáni dostali zprávu, že se kolona Maďarů přesunuje do Brankovic. Rozhodli se, že je u lesa u Nemochovic přepadnou a odzbrojí. Čekali na ně v lese a asi osmičlenná skupina mládeže, mezi nimi já, čekala v poli, aby pomohli odnést a ukrýt zbraně u Pospíšilů. Čekali jsme až do půlnoci, ale marně. Maďaři totiž v Litenčicích odbočili na Kunkovice a projeli kolem nás vzdušnou čarou na vzdálenost asi 2 kilometry.

Druhá se udála po Morkovicích (vypuštění cisteren). Skupinka čtyř partyzánů se nechtěně odtrhla od hlavní skupiny. Přišli do Nemochovic a potřebovali se se skupinou opět spojit. Odjela jsem do Kobeřic za Pepkem a ten spolu se Slabíkem vymysleli sice „geniální“, ale jak se ukázalo těžko uskutečnitelný plán. Slabík poslal po mně své ženě dopis, aby vypravila nákladní auto se skříněmi do Nemochovic, kde mě měl řidič vyzvednout a pak pokračovat dále do Kobeřic. Nevím, co jim Slabíkova řekla, nebo se jim to zdálo příliš podezřelé, takže sice přijeli, naložili mne, ale jeli pomalu, auto škytalo a za vesnicí prohlásili, ať vystoupím, že dál nejedou, protože auto není v pořádku a je neschopné jízdy. Pak se otočili a jeli zpět. Nezbylo mně nic jiného, než jít za chlapci do lesa a povědět jim, co se stalo a pak do Kobeřic oznámit, že se akce nezdařila. Partyzáni nás měli u lesa “přepadnout“ a donutit řidiče k cestě do Kobeřic. Protože řidič i závozník viděli, že jsem neškodná, nebylo jejich rozhodnutí nepokračovat v jízdě nijak těžké. I když mně už bylo téměř dvacet let, vzrůstem a váhou jsem vypadala spíše na čtrnáctiletou školačku.

Po přestřelce v Brankovicích následovalo obklíčení Nemochovic a velké prohlídky. Na Špitálkách sebrali dva chlapce, bili je pažbami, jednomu z nich dali hlavu na špalek a hrozili, že mu ji useknou. Žádný z nich však nic neřekl, nikoho nezradili. Gestapo je nakonec nechalo utéct a několikrát po nich vystřelili. Týden nikdo nevěděl, kde jsou a co se s nimi stalo. Až po týdnu přišla jedna paní z Malínek, abych k nim zašla. Oba chlapci byli v pořádku a já jsem byla šťastná, že je mohu přivést živé domů .

Pepek byl po válce souzen, vojenský soud jeho činnost soudil a rozhodl tak, jak rozhodl. Nám se to zdálo být málo, ale válka je něco jiného než mír. Já osobně si nemyslím, že Pepek byl zrádce, jeho činy však velmi poškodily pověst celého oddílu. Pepek byl dobrodruh a jako dobrodruh skončil - snad v Jugoslávii. Oženil se s Ninou Tesaříkovou, měli dceru, ale stejně utekl. Olga se usadila v Šumperku, provdala se, ale také rozvedla a po těch pověstech, které o ní kolovaly, nechtěla o partyzánech ani slyšet. V Praze v dubnu 1946 na partyzánském sjezdu šla v čele oddílu, ale v roce 1967 na sjezdu rodáků z Nemochovic, kam byli pozváni i partyzáni oddílu „Olga“, nepřijela. Dopisovala si jen s Marii Pospíšilovou. V Šumperku prý pracovala jako pošťačka, ale neutekla na Západ, jak se vykládalo.

Někomu se zdá, že spojky důležité nebyly, ale opak je pravdou. I spojkám hrozilo nebezpečí a smrt. Jeden případ vám popíši i když s partyzány nemá nic společného. V roce 1944 se u paní Elišky Somrové skrýval anglický parašutista Ladislav Škácha. Jeho úkryt byl prozrazen a oba museli uprchnout z Brna. Hostinský Rech je přivedl pěšky z Brna do Nemochovic k Františku Tesaříkovi. Ten je doma nemohl ukrývat a tak je přivedl k nám a Elu zavedl na Kozojedsko. Později ji baron Podsztatský ubytoval v domku pana Barocha, přímo pod zahradní zdí zámku, kde sídlilo gestapo. Láďa ležel u nás čtrnáct dnů se slabým zápalem plic. To bylo v prosinci a mezi Vánocemi a Novým rokem se měl Láďa přesunout do Ostravy k paní Koláčkové. Mezitím však byl Rech zatčen a při mučení prozradil kam Elu i Škáchu přivedl a kam se má Škácha dostavit. Tak se stalo, že Říha i Škácha byli v bytě paní Koláčkové již očekáváni gestapem a ihned zatčeni. Pro Tesaříka si přijeli gestapáci na Silvestra. Žádný ze zatčených neprozradil, kde se Láďa a Ela skrývali a Rech naštěstí o nás nevěděl, takže jsme zůstaly obě, já i matka naživu. Tesařík i Říha skončili oba v plynové komoře. Nebýt jednoho spoluvězně z koncentračního tábora, který přežil, nikdo by se nedověděl, kde skončili. Škácha vězení přežil a Ela se svobody dočkala v Litenčicích. I takto sloužily spojky. Celých čtyřicet let jsme o této události nesměly mluvit a dodnes se někteří občané domnívají, že je popravili Němci kvůli černým obchodům. Ani nevím, zda nemusel Láďa po roce 1948 uprchnout zpět do Anglie jenom proto, že byl anglický parašutista.

Válka je nemilosrdná a věřím, že všem partyzánům a pomocníkům je hodně smutno, když musí poslouchat, kolik špíny a zla padá na jejich hlavy. Vloni v lednu (2002) v televizním pořadu „Fakta“ pravda o partyzánech, té špíny padalo víc než moc. Nevydržela jsem to a panu redaktorovi jsem poslala dopis. Dovolte mi, abych vám jeho znění napsala.

Vážený pane redaktore.

Sledovala jsem v televizi pořad „Fakta“ a bylo mi z něho smutno. Je mi 76 let, válku jsem tedy prožila celou a můj bratr padl jako partyzán. Nechci rozebírat činnost a skutky partyzánů, pokud byly zlé, měl po válce každý možnost žádat o nápravu. Jde o něco jiného a to o válku jako takovou, kterou rozpoutal jeden jediný šílenec. Kdyby nebylo Hitlera, nebylo by ani války, nebylo by ani padesátdva miliony mrtvých, nemuseli umírat vojáci, letci, muži, ženy i děti, nemuseli být ani partyzáni. Vy jste ještě mladý, válku jste neprožil, ale já Vás ujišťuji, že ty statisíce a miliony mužů, chlapců a žen, kteří bojovali kdekoliv, nešli do války pro zisk ani slávu, ale proto, aby své vlasti vrátili svobodu. Šli do války z čistého vlastenectví a z čistého vlastenectví vzniklo i partyzánské hnutí. Jistě, že se stalo mnoho chyb a špatných skutků, ale ukažte mi jeden jediný válečný den, který by přinesl něco dobrého. Každý den umíralo tisíce lidí, každý den se ničily hodnoty, které budovaly celé generace lidí mnoho let. Partyzáni nemohli vést otevřený boj, ale věřte, že každá vypuštěná cisterna, každá zničená zbraň a každý zneškodněný nepřítel přiblížil konec té šílené války. Nebyli to žádní hrdinové, ale obyčejní muži a ženy. Myslím však, že se nemusí stydět, patří jim trochu úcty i těm, kteří jim poskytovali jídlo nebo úkryt. Věřte že mnohá matka či žena by ráda poskytla daleko víc, jen kdyby se jí muž či syn vrátil domů živý. Daleko hůř se zachovali ti, kteří po válce vraždili, mučili a zavírali právě ty, kteří se o naší svobodu zasloužili.

Pane redaktore, nechte už partyzány spát a těch pár živých dožít. Takovými reportážemi u nikoho pocit vlastenectví nevzbudíte. Jsem si jistá, že ti, co nasazovali životy pro vlast a spoluobčany, by si rozmysleli udělat to znovu. Přeji Vám, aby jste nemusel válku nikdy prožít. Je asi dobré, že budeme mít armádu profesionální, že tu bude někdo, kdo bude v případě potřeby bránit naší vlast za peníze. Tím pádem budou občané klidně žít, aniž by se vystavovali nebezpečí. Protože válka nic než smrt, zlo, bolest, krev a bezpráví nepřináší.

S pozdravem

Miluše Rousková

Nemochovice

(V knize „Ve dvojím ohni“ Milice. 2003

Skupina „Olga“ - Kobeřice.

O Kobeřicích, které se prostírají na okraji posledního výběžku ždánických lesů se vyprávějí různé legendy. Jedna z nich je, že se v hovorovém názvosloví Kobeřicím také říká „Malé Rusko“. Tento název se prý zdůvodňuje tím, že obec je vystavena severním větrům a proto je tam i chladněji. Jiná, zdůvodněná verze dokazuje, že za 1. světové války, když v obci přebývalo mnoho zběhů, objevil se na návsi velký nápis: „Ať žije Rusko - ať zhyne Rakousko!“ Tehdy z toho bylo veliké vyšetřování a několik podezřelých bylo i zatčeno.

S příchodem zimy 1944 - 1945 počíná se v této obci organizovat menší skupinka odporu a podniká akce na získání zbraní. Již 5. ledna 1945, když vyprovázeli účastníci této skupinky zakladatele budoucího partyzánského oddílu „Olga“, podíleli se na odnětí kulové zbraně na samotě „Bílý Vlk“ od nadlesního Antonína Schmieda. V pozdější době tato skupinka navázala s oddílem „Olga“ přímý styk a podílela se i na společných akcích. Jednou z nich lze nazvat doprovod partyzánů při jejich přechodu z Bučovska do Kobeřic, dne 17. března i po všechny dny ubytování oddílu v Koběřicích, t. j, do obsazení vesnice dne 21. března 1945.

Během měsíce února podnikli kobeřičtí partyzáni několik odzbrojovacích akcí, jako ku příkladu na myslivně „Svatá“ nad Lovčičkami, kde získali od správce polesí Štencla i pistoli, a od hajných Hanyky a Zatloukala kulovnice. Na zpáteční cestě v Lovčičkách získali od rolníka Pouchlého jednu pistoli s náboji a od bývalého rotmistra Doležala další armádní pistoli.

V měsíci únoru po přestřelce u „Zlatého jelena“ měli kobeřičtí partyzáni plno práce s ukrýváním Ludvíka Koukala, kterému se podařilo sice uprchnout, ovšem s následkem zápalu plic. Po Ludvově vyléčení byli v měsíci březnu zaneprázdněni vzájemnou spolupráci s „Olgou“, jejiž partyzáni se přesouvali do Kobeřic. Více starosti jim přibylo po odchodu skupiny „Olga“ z Kobeřic, kde po sobě zanechala na mlatě S. Milise tři likvidované Němce. Vše dobře dopadlo, ale již je čekala další starost po Ludvově zatčení v Brně. Bylo třeba střežit jak jejich dům, tak i přístupové cesty ke Kobeřicím, zda se neobjeví gestapo a nenastane další zatykání.

V této době již byl zaznamenán větší pohyb ustupující německé armády hlavně po státní silnici od Žarošic ke Slavkovu. To byl signál i pro kobeřické partyzány, kteří 7. dubna přepadli v lese tábořící německou autokolonu. Odnesli si pět pušek, dva samopaly, tři pistole a několik ručních granátů. Na této akci byla jen část skupiny, jiní byli pověření za dne i noci hlídkováním v obci.

Odvážnější akci uskutečnili kobeřičtí partyzáni o den později v noci na 8. dubna. V Otnicích přepadli maďarskou posádku a ukořistili patnáct pušek, tři pistole, velkou zásobu nábojů, ruční granáty a navíc jeden granátomet. Než Otnice opustili, vnikli do budovy tamní četnické stanice, odzbrojili službu konajícího štábního strážmistra Pražáka, zdemolovali zařízení a telefon, rozbili obrazy s Hitlerem a se zanechanou výstrahou pro nepřítomného velitele odešli.

V noci na 12. dubna podnikli kobeřičtí partyzáni výpad na železnici ke Křižanovicím, kde mělo být údajně na slepé koleji odstaveno několik vagonů s třaskavinami. Po otevření vagonů byli partyzáni velmi zklamáni. Místo třaskavin, byly vagony naplněny jednak obilím, ale vesměs stavebním materiálem. V jednom vagonu však přece našli velkou bednu puškových nábojů. Na konci se nacházel vagon se střelným prachem. Tento byl pak partyzány zapálen. Této akce se zúčastnili i někteří občané z Heršpic. Sabotážní akce se obešla bez potíží, ježto partyzáni využili momentu, kdy maďarská stráž odešla do Hodějic, aby byla vystřídána.

V polovině dubna bylo jasné, že Rudá armáda se nezadržitelně blíží k Brnu. Ale mimo těchto radostných zpráv přicházely i další, věštící víceméně obavy než radost. Přicházeli různí lidé, vydávali se za odbojáře, slídili a vyzvídali. Vesměs to byli agenti gestapa a jich slídilové. Někteří požadovali umožnění styku s oddílem „Olga“, jiní zase nabízeli spolupráci i zbraně. Došly i spojky od paraskupiny „Wolfram“, která po neúspěšném seskoku v Beskydech se přemístila na Říčky k Brnu. I zde bylo třeba opatrnosti, neboť příchozí nebylo možno rychle prověřit. Rovněž došel nějaký Mironov a vydával se za ruského zajatce. Nakonec bylo zjištěno, že bydlí v Brně na Kolišti mezi vlasovci. Do Kobeřic také přicházejí k ubytování německé jednotky. To vše vedlo k tomu, že kobeřičtí partyzáni se přestěhovali do svých bunkrů na pokraji lesa.

Pro partyzány z Kobeřic nastala rozhodná chvíle dne 25. dubna, kdy s hrstkou sovětských průzkumníků vyhnali nepřítele z obce. Ale jen na nedlouho. Němci se s posilou vrátili a nastaly další boje, při nichž mimo sovětských vojáků a civilistů padli i dva partyzáni a to Josef Melichárek a Miroslav Koukal, bratr zatčeného Ludvy. Třetí, Jilji Jedlička byl těžce raněn. Až druhého dne nastal klid a obec zůstala trvale v rukou osvoboditelů. Za několik dnů se vrátil i zatčený Ludva Koukal, kterému se podařilo prchnout fašistům z transportu, který měl být likvidován v Mauthausenu.

Partyzánská skupina z Kobeřic byla prověřovací komici MNO uznána jako součást partyzánského oddílu „Olga“. V roce 1946 obdrželo třináct členů kobeřické skupiny charakter „Čsl. partyzána“ s mnoha dalšími vojenskými vyznamenáními, včetně „Válečného kříže 1939“.

 

Partyzánská skupina „Zdenka“

 

Oproti partyzánskému oddílu „Olga“ skupina „Zdenka“ čítala jen třináct aktivních členů s nimiž spolupracovalo asi deset civilních partyzánských pomocníků. Krycí název „Zdeňka“ byl názvem čistě symbolickým a nenesl jméno po žádné člence odboje, jak tomu bylo konkrétně u partyzánského oddílu „Olga“. Také členové skupiny, až na výjimky, nežili v ilegalitě, ale zdržovali se ve svých bytech, pokud po nich nebylo vyhlášeno policejní pátrání. Organisátorská činnost skupiny „Zdeňka“ se datuje od listopadu 1944. Velitelem a zakladatelem skupiny byl Adolf Götz z Uherského Hradiště. Již v roce 1939 po okupaci Československa působil na Moravském Slovácku v domácím odboji. Když skupina byla zrazena, prchl přes Slovensko do Maďarska a odtud mířil do Jugoslávie. V Maďarsku byl však zatčen a po roce věznění se mu podařilo prchnout zpět na Moravu. V prvních dnech po svém útěku působil v odboji ve Velké Lhotě na Valašsku a když nastalo zatykání, uchýlil se na Slavkovsko. Dlouhou dobu se ukrýval na osamělém statku „Jalový Dvůr“, nedaleko Rašovic v katastru obce Heršpice. Byl tam veden jako ošetřovatel dobytka, ale i tam ho záhy gestapo vyslídilo a Götz, který tehdy užíval krycího jména Adolf Horal, hledal úkryt u rodiny Jana a Anny Vránových v Rašovicích.

První jeho odbojovou činností v tomto prostoru bylo psaní a rozmnožování protistátních letáčků v okolí Rašovic, Slavkova a Bučovic. Spolupracovníkem Horala se stal mladý lesní praktikant Vlastimil Hrabovský z Jalového Dvora, který do skupiny získal osmnáctiletého Karla Páska, strojníka z Bučovic, dále jako spojku Jendu Michálka z Nesovic a pomocníky Ladislava Pavlíka a Petra Plevu z Klobouček. K odbojové skupince se přidává i mladý učitel Jan Filípek z Nevojic, který se skrýval před zatčením pro útěk z totálního nasazení ve Vídni. Horál jmenuje mladého učitele Jana Filípka svým zástupcem a záhy na to přichází k oddílu organizátorů odboje i bratr Jana Filípka, František z Rašovic. Skupina se dále rozšiřuje o zedníka Jana Vránu z Rašovic, obchodního příručího Leopolda Kotlána, dřevorubce Stanislava Čermáka, dělníka Ottu Červínku a zedníka Václava Filípka z Nevojic. Oba uprchli z nucených prací v Říši.

Partyzánská skupinka „Zdenka“ měla své pojmenování, měla svého velitele i zástupce, také odhodlanost k boji, jenže - scházely zbraně. Počátkem listopadu 1944 v prostoru „Hřebene“ ve Ždánických lesích kácela jednotka německých vojáků stromy k budování obranných postavení. Tehdy se někteří partyzáni převlékli za dřevorubce, bavili se s vojáky a tak se podařilo nepozorovaně Standovi Čermákovi odcizit vojenskou pušku bez nábojů.

Po předběžném průzkumu dne 30. prosince 1944 přepadli partyzáni s ukořistěnou zbraní vojenské skladiště, umístěné v kruhové cihelně v Nesovicích. Při akci narazili na dva hlídače české národnosti beze zbraní. Ve skladišti se vesměs nacházely starší vojenské oděvy s výstrojí, ale zbraně žádné. Při odchodu partyzáni hlídače zabarikádovali v koupelně, nějaké svršky si odnesli a velkou část výstroje zničili. Původní plán zapálení skladiště se neuskutečnil.

Rašovská skupinka však měla větší úspěch. Na zpáteční cestě u státní silnice narazili na přicházející tříčlennou německou hlídku. Partyzáni ukryti v příkopu přicházející skupinku překvapili rázným zvoláním „Stůj“, načež dva Němci dali ruce nahoru. Třetí zřejmě chtěl použít zbraně, ale zde zasáhla Götzova pistole, která fašistu zasáhla do ramene. V mžiku byli všichni tři odzbrojeni a odvedeni do Černínského hájku a tam ponecháni svému osudu. Tato akce měla odvetnou odezvu. Druhého dne přijely do Nesovic dva autobusy německých vojáků a četníků z Vyškova, ale po marném pátrání navečer odjeli.

Po této úspěšné akci se partyzáni rozhodli (11. února 1945) k přepadu německého skladu v cihelně u Křižanovic, v těsné blízkosti státní silnice Slavkov - Bučovice. Skladiště hlídali tři strážní, z nichž pouze jeden byl ozbrojen starším bubínkovým revolverem. Ale ani v tomto skladišti nebyly nalezeny zbraně, ani výbušniny. Byly tam vesměs uskladněny vojenské zimní starší oděvní součásti. I v tomto skladu byla část součástek zničena a výsledek akce možno hodnotit víceméně jako narušování týlu, než sabotáž. Při odchodu byli strážní pod výstrahou donuceni do rána mlčet a dříve návštěvu partyzánů nehlásit. Ráno přijelo gestapo, ale stopy po pachatelích nenašlo.

Druhou únorovou partyzánskou akcí byl přepad tří ozbrojených německých vojáků na silnici „ U Radlovce“ poblíže Mouřínova. Na partyzánskou výzvu „Stůj“ dali se vojáci na útěk, načež byla po nich zahájena palba. Dva prchající byli zraněni a dopadeni, třetímu se podařilo uprchnout. Do zbrojního arsenálu skupiny „Zdenka“ přibyly další dvě vojenské pušky.

Dosavadní bojové úspěchy byly impulsem pro další partyzánské akce. V lese „Nad Silničnou“ se 18. března 1945 na pokraji silnice Slavkov - Hodonín připravili k přepadu německé kolony. Teprve až se setměním shlédli kolonu sedmi aut, na která zahájili střelbu. Tři z posledních aut po střelbě zastavila a fašisté zaujali kruhovou obranu, zamířenou proti narušitelům v lese. Partyzáni museli ustoupit, aniž by se dověděli jaké ztráty nepříteli způsobili. I tak to byla významná narušovací akce proti nepříteli.

Podobné přepady německých vojenských kolon a narušování jejich přesunů bylo později několikráte opakováno na silnici Bučovice - Kloboučky - Ždánice, poblíže „Červeného kříže“. I když ani v těchto případech se nedaly zjistit ztráty nepřítele, byly to akce prospěšné, narušující týl německé armády.

V měsíci únoru i březnu 1945 docházelo i na Vyškovsku k odebírání kulových loveckých zbraní Němci některým hajným a lesnímu personálu. Německé bezpečnostní úřady tak chtěly zabránit odcizování těchto zbraní partyzány. Přesto byly skupinou „Zdeňka“ dne 30. března odebrány kulovnice lesnímu správci Kozlovi a hajnému Čundrolovi v Mouřínově. Této odzbrojovací akce se zúčastnila i Marie, dcera revírníka Potěšila z Vrčavy.

Velkou sabotážní akci připravovala skupina „Zdenka“ na železniční trati Brno - Kyjov. Tehdy získali informace od železničáře Karla Uhra z Hodějic, že v nočních hodinách 7. dubna má po trati projet asi sedm vojenských německých transportů ze Slovenska. Této akci přišly na pomoc obě dcery Potěšilovy, někteří členové skupiny „Chřiby - Nevojice“ i další pomocníci skupiny „Zdenka“. Byli vybavení krumpáči, páčidly, klíči a různým nářadím. U Hodějic měla být na znamení přerušená trať a k zabezpečení akce také na několika směrech přerušeno telegrafní a telefonní vedení. Tak byl přesně téhož dne ve 23 hodin přerušen dálkový kabel u staré silnice k Nevojicím a přerušeno telefonní vedení směrem na Ždánice a ke Slavkovu. K přerušení železniční tratě nedošlo, jelikož do čtyř hodin ráno nebyl hlášen průjezd žádného z očekávaných transportů, pravděpodobně pro sabotážní poruchy na další trati Vlárského průsmyku. Ale i tak přerušení několika spojů nadělalo okupantům dosti starostí.

Počátkem dubna 1945 bylo lze zaznamenat již hustější přesuny německých vojsk přicházejících ze Slovenska. Průzkum skupiny „Zdenka“ zjistil, že v Mouřínově se ubytovalo po domech mnoho německých vojáků. Byl to německý „Landesschützenbatalion Nr. 337 (střelecký prapor č. 337). Podle předem dobře promyšleného plánu, byla večer dne 12. dubna v Mouřínově zahájena úspěšná odzbrojovací akce.

Ve 23 hodin byl ve škole partyzány zajat velitel 12. čety npor. Artur Möbius a pod namířenými zbraněmi odveden ke starostovi obce Doležalovi, kde byl ubytován velitel jednotky Hauptman Fridrich Baumhart. Také on musel partyzánům vydat svou osobní zbraň, zvednout ruce a pod pohrůžkou zastřelení vystavit písemné potvrzení pro svého zbrojíře, aby partyzánům vydal také jeho samopal, který tam byl údajně na opravě. Nakonec si partyzáni odvedli oba dva velitele jako rukojmí do blízkého lesa. Při odchodu se střetávali i s německou ozbrojenou stráží, ale ta vždy na rozkaz představených velitelů musela celý průvod propustit. Když byli partyzáni v dostatečném bezpečí v lese, partyzánská hlídka teprve oba důstojníky propustila s příkazem deset minut se ani nehnout. To se také stalo. Byla to skutečně hodnotná a odvážná partyzánská akce. Němci si z toho vzali ponaučení a do rána obec Mouřínov opustili.

Téhož dne v noci jejich člen Karel Pásek za spolupráce přítele L. Vrbackého odzbrojili lesní personál v hájenkách „Zdravá voda“ a „Hvězdlická“ u Nových Hvězdlic. Hajní se ani nezlobili, neboť stejně druhého dne přišel příkaz z hejtmanství Vyškov, zbraně odevzdat.

Neúspěšná akce se odehrála 15. dubna u křižovatky silnic, poblíže kostela u Křižanovic. Němci tam měli vybudováno kulometné hnízdo, které partyzáni chtěli zničit. Bylo to v neděli odpoledne. Partyzáni byli připraveni k akci, když se polní cestou blížili lidé, kteří by je mohli poznat. Proto museli partyzáni přepadové stanoviště opustit. Tento pohyb zaznamenala i německá hlídka a spustila na partyzány palbu. Nikdo však nebyl zraněn.

Dramatický spád měla akce na získání zbraní v Rašovicích dne 17. dubna. V obci bylo ubytováno německé vojsko a pomocník skupiny „Zdenka“ František Šujan spolu s Janem Obdržálkem chtěli pomocí lsti získat vojenské zbraně. Skupině asi šesti německých vojáků poskytli větší dávku alkoholu, pak je zavřeli do sklepa a s odcizenými zbraněmi chtěli prchnout. Byli však zaskočení dalšími německými vojáky při nastalé střelbě byl Jan Obdržálek raněn na předloktí ruky. Přesto se mu ale podařilo uprchnout do lesa. Šujan byl po zranění zajat, při odchodu Němců z Rašovic odvlečen a za několik dnů, pravděpodobně u Rousínova zastřelen. Marná byla snaha velitele skupiny „Zdenka“ Horála o jeho vysvobození, i když sám riskoval. Akce v Rašovicích však byla podniknutá na vlastní pěst, bez vědomí velitele skupiny „Zdenka“. Ztráta pomocníka Františka Šujana byla ve skupině „Zdenka“ těžce nesena, ale nebylo pomoci.

Jednu z posledních bojových akcí uskutečnili partyzáni skupiny „Zdenka“ dne 23. dubna v dopoledních hodinách. Šlo o akci neplánovanou a náhodnou. V tento den byl zaznamenán zvýšený pohyb německého vojska. V tuto dobu se vraceli od Vrčavy partyzáni Jan Filípek, Otta Červinka, Čermák a velitel Horál. Nad Rašovicemi, při odbočce k Mouřínovu, se střetli s německým důstojníkem na motocyklu. Zastavil a vyptával se na cestu do Rašovic. Tam však již nedojel, když sáhl po zbrani padl po výstřelu z pistole velitele Horála.

Koncem měsíce dubna bylo osvobozeno město Brno i okolí kolem Slavkova a Bučovic. Dne 28. dubna byla osvobozená i obec Rašovice a partyzáni skupiny „Zdenka“ již mohli na veřejnost. Ještě několik příštích dnů zůstali ve zbrani, aby pomohli Rudé armádě při vyčišťování okolních lesů od zběhlých esesáků. Zůstaly jen vzpomínky na chvíle napětí, vzrušení a vlasteneckého hrdinství. Velitel skupiny „Zdenka“ – Adolf Götz po osvobození přijal za příjmení svoje krycí jméno Horál.

Byli to právě příslušníci skupiny „Zdenka“ - kteří v únoru 1945 položili na evangelický hřbitov v Heršpicích na hrob partyzána Jirky Jirovského z oddílu „Olga“ březový kříž a věnec z umělých růží s nápisem. „Umučenému bratru bratři - vzpomínáme“ přesto, že hrob partyzána Jirovského byl střežen střídavou četnickou hlídkou.

 

Podle vzpomínek člena skupiny Jana Filípka

Zpracoval Jindřich Ocásek

 

Opis

 

Četnická stanice Bučovice, okres Vyškov Bučovice, 13. duben 1945.

 

Věc: Počínání partyzánů v Mouřínově, okres Vyškov

Vztažné č. j. 1806-Ia/11/1944 z 7. března 1944

 

Zemskému četnickému velitelství Morava v Brně

 

Hlásím, že dne 12. 4. 1945 asi o 23. hod. silná skupina, vyzbrojená vojenskými a loveckými zbraněmi, obklíčila budovu školy v obci Mouřínov, okres Vyškov. V této budově byl ubytován nadporučík Arhtur Mobius zemského střeleckého praporu č. 373, 2. roty, polní pošta č. 67 321-C.

Pod pohrůžkou zastřelení vzala skupina obrlajtnantu Mobiusovi vojenský plášť a donutila jej, aby šel k hejtmanu Fridrichu Baumhardtovi, veliteli zemského střeleckého praporu 373, který byl ubytován u starosty obce Karla Doležala.

Hejtman Baumhardt byl donucen vydat vůdci skupiny svou pistoli Mkc ČZ s 16 patronami, 2 pouzdra s 6 zásobníky, z nichž v každém bylo 20 ran, a též vojenský plášť. Pod nátlakem vynutili na hejtmanu Baumhardtovi písemný rozkaz zbrojíři k vydání jedné automatické pistole.

Obrlajtnant Mobius musel skupinu k zbrojíři zavést, při čemž mu vzali browningovou pistoli kal. 6,35 mm s 12 náboji. Zbrojíř žádnou pistoli MP po ruce neměl, a proto je obrlajtnant Mobius zavedl k fedveblu Leistelovi, který musel skupině vydat pistoli a 60 nábojů.

Tato neznámá skupina se pak vzdálila jihovýchodním směrem a oberlajtnanta Mobiuse vzala sebou jako rukojmí, ale vrátil se pak domů.

Vojenská jednotka zemského střeleckého praporu 373 ubytovaná v Mouřínově, měla 145 mužů. Jednotka zahájila ihned po zmizelé skupině pátrání, avšak bezvýsledně.

Tento případ dostala na vědomí četnická hlídka ze stanice Bučovice dne 13. 4. 1945 v 10,30 hod. Pátrání začala tříčlenná hlídka v 10,30 hod., avšak dosud bez úspěchu.

Telefonicky uvědoměny: Velitel Sicherheitspolicie v Brně dne 13. 4. 1945 ve 12,15 hod., četnické zemské velitelství pro Moravu v 15 hod., četnické okresní velitelství a německá četnická stanice ve Vyškově 12,35 hod., protektorátní četnické stanice v okolí byly rovněž uvědoměny.

Ihned jak WEM telefonicky, bylo bezprostředně hlášeno písemně veliteli sichrhajstpolicie v Brně, LDUP na Moravě a okresnímu četnickému velitelství ve Vyškově.

 

Četnický vrchní strážmistr a velitel:

H e r r m a n n , v. r.

Vzpomínka pamětníka

Partyzánská skupina „Zdenka“

 

Po 60 letech od konce II. světové války až na výjimku nejsou již přímí účastníci této bojové skupiny mezi námi. Tím méně si může připomnět její působení veřejnost, neboť pod tímto jménem nikdy nevystupovala a název „Zdenka“ se objevil z registračních důvodů až po osvobození na počest manželky velitele skupiny. Proto naši občané často přičítali její akce partyzánské skupině „Olga“, ve které skutečná Olga působila, i když na Vyškovsku o půl roku později a tato skupina je obecně známa z rozsáhlé publicity.

Skupina „Zdenka“ vznikla na Slavkovsko-Bučovicku jako první na okrese v říjnu 1944 po Slovenském národním povstáním. Založil ji kpt. čs. armády Adolf Götz-Horal, stíhaný gestapem jako velitel Obrany národa za město Uherské Hradiště.

Skupina „Zdenka“ měla spolu s Heršpickým družstvem čtrnáct členů a menší počet pomocníků. Po původní protinacistické letákové činnosti přešla k odbojovým akcím v listopadu 1944 s cílem působit nepříteli v daných možnostech ztráty, ale nepřipustit odvetu českému obyvatelstvu, což splnila. Provedla bojovou akci na železniční trati a na telefonním zařízení (společně se skupinou „Chřiby - Nevojice“) a deset bojových akcí - odcizení zbraní Němcům, odzbrojení lesních personálů, odzbrojení německých stáží, přepady autokolon, vojenských skladišť, odzbrojení tří vedoucích důstojníků něm. praporu č. 337 v Mouřínově s vynucením vydání nového samopalu i s náboji v nočních hodinách za pomoci rukojmí a partyzánské lsti, a to pouze čtyřmi nejodvážnějšími partyzány. President republiky Dr. Beneš je vyznamenal Medailemi za chrabrost. Smělost, bezmezná odvaha a úspěch při tomto zásahu by si zasloužily zvláštního pojednání.

Vzpomínky na hrůzné období II. světové války po šedesáti letech blednou a postupně upadají v zapomnění. Dokonce jsme svědky, že hrdinství a utrpení našeho lidu jsou mnohdy opomíjeny a znevažovány. Jejich posvátný odkaz zůstává nevyslyšen. Svět se pochopitelně mění. I naše vlast prošla po válce pohnutými peripetiemi ale alespoň bez válek. Na naší planetě žel není mír a stále jí hrozí nové a zničující pohromy. Je nejsvětější povinností stávajících generací, aby stály na stráži a nedopustily nové nedozírné katastrofy. Bylo by tragicky bolestné, kdyby strašné oběti obou světových válek ale i pozdější útrapy měly být marné.

Jan Filípek 2004

 

Skupina „Chřiby - Nevojice“

 

Původně bezejmenná odbojová skupina z Nevojic byla v roce 1951, při novém prověřování, uznána MNO v Praze jako partyzánská a byl jí přiznán partyzánský charakter. Současně byla skupina přejmenována na „Partyzánskou skupinu „Chřiby - Nevojice“.

Obec Nevojice na pokraji ždánických lesů sehrála v národním odboji velkou úlohu. Již v roce 1941 a 1942 byla často navštěvována funkcionáři ilegálního zemského výboru KSČ, nevyjímaje ani Josefa Rerycha z Nížkovic. Po jeho zatčení gestapem v květnu 1943 nastalo i v okolí Nevojic velké zatýkání. Došlo také na Josefa Seitla, který se však včas ukryl v připraveném bunkru. Skrýval se i v lese a až do roku 1944 žil v naprosté ilegalitě. Kolem něho počala se již koncem roku 1943 formovat odbojová skupinka, zejména přičiněním Josefa Hanka, Františka Hoška a Václava Petříka.

Koncem roku 1944 započala tato skupina s vyzbrojováním a její základnu rozšířili další členové. Byli to Květoslav Holeček z Brna, Vladimír Hanák, Jan Hošek, Josef Slavíček, Ludvík Zapletal, Josef Kachlík z Nevojic, Vlastimil Medek z Brankovic a informátor L. Zapletal ze Snovídek. Pro počátek jim sloužili dvě brokovnice, dvě flobertky ráže 9 mm, dva revolvery, jedna pistole a italská karabina s dvaceti náboji.. Nejdříve se zaměřovali na získání dalších zbraní a s aktivní partyzánskou činnost započali, až v měsíci březnu 1945. Velitelem skupiny byl zvolen Josef Hanák z Nevojic.

Dne 9. března 1945 při průzkumu na silnici Kloboučky - Ždánice přepadlo šest partyzánů s velitelem Hanákem projíždějící vojenské auto, na které partyzáni začali střílet. Výsledek nebyl znám, protože fašisté přidali plyn a ujeli. Byl to však první pokus o přepadovou akci. Větší úspěch měla sedmičlenná skupinka nevojických partyzánů 20. března 1945. Přerušili telefonní spojení na silnici Bučovice - Ždánice a postřelila kolem projíždějícího německého vojáka, načež mu odňali pistoli se zásobníky a náboji.¨Dne 23. března se ubytoval v Nevojicích transport německých vojáků s opravárenskou dílnou. Již příštího dne v noci zahájilo sedm partyzánů odzbrojovací akci. Partyzáni Hanák se Slavíčkem se skrytě přiblížili do zahrady k ustájeným koním a jednoho uvolnili. Pobíhající kůň vzbudil pozornost německé stráže, čehož využili připravení partyzáni a odebrali z povozu dva lehké kulomety a tři vojenské pušky. Zbraně pak byly ještě v noci přeneseny do skrýše v lesním bunkru.

Úspěch této akce podnítil nevojické partyzány k opětovné akci hned příštího večera. Zatím co dva partyzáni podávali stráži v usedlosti Rosálie Hoškové domácí slivovici, další toho využili a ukořistili z jiného povozu tři německé samopaly (kosy) s několika zásobníky. Podobným způsobem si počínali partyzáni v usedlosti Jana Hoška, kde pomocí slivovice získali kořistí šest rezervních zásobníků do kulometu se čtyřmi sty kusy nábojů. Byly to riskantní akce a Němci ani odcizení včas neodhalili.

Se získanými zbraněmi vydalo se navečer 28. března devět partyzánů na silnici Nesovice - Snovídky, před kterou nastražili protitankovou překážku. Za nedlouho před zátarasem zastavilo pět vojenských nákladních aut a vojáci se snažili překážku odstranit. Partyzáni zahájili na auta palbu. Němci však v rychlosti vyskákali z aut, zalehli kolem do příkopu a spustili na partyzány odvetnou palbu. Před dobře vycvičenými vojáky museli partyzáni ustoupit. Nestačili ani zaznamenat ztráty nepřítele. Podle jednotlivých výkřiků se však dalo soudit, že několik fašistů bylo zraněno.

O dva dny později, navečer 30. března dojel do Nevojic nový vojenský transport a rozmístil se po domech. Ještě téže noci byly v domě u J. Hoška odebrány Němcům čtyři vojenské pušky s náboji.

V měsíci dubnu 1945 bojové akce skupiny „Chřiby - Nevojice“ nabývají na intenzitě. Dne 3. dubna přesunula se skupina opět k silnici Bučovice - Ždánice, kde z lesa střelbou narušovali přesun německých kolon. Dne 4. dubna bylo přerušeno telefonní vedení na linkách Bučovice - Ždánice a Milonice - Hvězdlice. O dva dny později se několik partyzánů skupiny „Nevojice“ podílelo na společné akci se skupinou „Zdeňka“ při přerušení dálkového kabelu u Nevojic a současně očekávali vykolejení a přepadení očekávaných vojenských vlaků, k čemuž však nedošlo.

Činnost skupiny „Nevojice“ je o to zajímavější, že v jejich řadách působili i dva poddůstojníci německé armády ve funkci strážných na letišti ve Slatině u Brna. Byl to Rudolf Götz, bývalý rakouský komunista a brněnský Němec Rudolf Pfeifer, který se později velmi osvědčil v destrukčních akcích. Spojení s touto dvojicí udržoval člen skupiny „Nevojice“ Vlastimil Medek z Brankovic, tehdy civilní zaměstnanec na letišti ve Slatině. Ke skupince náležel i Květoslav Holeček z Brna a jeho druh Otakar Hubáček. Tato skupina páchala na letišti a okolí již od března mnohé sabotážní akce, jako ničení leteckých přístrojů, znehodnocování leteckých bomb, vylévání benzinu do kanálu a poškozování pracovních válců u leteckých motorů. Po odhalení sabotážní činnosti na letišti unikli oba němečtí antifašisté před zatčením útěkem a pomocí autodopravce Daňhela ze Šlapanic přijeli do partyzánského úkrytu v Nevojicích jeho mlékárenským autem. Sebou přivezli čtyři pistole s náboji, 2 000 kusů puškových nábojů, pět pancéřových pěstí, padesát pět ručních granátů, samopal, dvě vojenské pušky, 500 pistolových nábojů a navíc sedmnáct ekrasitových výbušných náloží. Vše bylo uskladněno v partyzánském bunkru u Nevojic. Poddůstojník Götz pak převzal velení nad Nevojickou skupinou. Dřívější velitel Zapletal se stal jeho zástupcem. Přesto, že Götz byl Rakušan, uměl dosti dobře česky a dalo se s ním domluvit.

Dne 16. dubna se rozrostla nevojická skupina o šest příslušníků jugoslávské národnosti. Byli zařazeni jako civilní zaměstnanci u vojenského transportu, který právě zastavil při náletu u Nevojic. Náletu využili Jugoslávci k útěku, při čemž jim partyzáni skupiny z Nevojic pomáhali. Tak vzrostl stav jednotky na 28 bojovníků s plnou výzbrojí.

Před půlnocí dne 17. dubna se všichni partyzáni vypravili na sabotážní akci k železniční trati Nesovice - Nevojice. Měl se tam nacházet muniční transportní vlak. Po odstranění dvoučlenné stráže bylo přistoupeno k prohlídce vagonů. Při tom bylo zajato 25 maďarských vojáků, maďarský důstojník a tři němečtí rotmistři. Bylo zjištěno, že se nejedná o muniční vlak, nýbrž o zásoby mouky, obilí a nemocničního zařízení.

Partyzáni si pak odnesli bednu s léčivem a nějaké pytle mouky. Posádce zabavili pět pistolí a jeden revolver. Zajatci byli odvedení hluboko do lesa a tam ponecháni svému osudu. Po akci pak Götz s Pfeifrem třaskavinou vyhodili pravou železniční kolej. Zásoby se partyzánům velmi hodily, protože v nedalekém lese tábořilo na třicet maďarských uprchlých zajatců a několik Srbů, kterým byla část zásob předána.

Téhož dne se ještě část partyzánů střetla s projíždějící vojenskou hlídkou na motocyklu. Když hlídka na vyzvání nezastavila, bylo po ni stříleno. Jeden voják byl odzbrojen, druhý s lehčím zraněním prchl směrem ke Snovídkám.

Na 21. dubna byl hlášen přísun dalšího vojenského transportu na železniční trať v Nevojicích. Aby vlak nemohl odjet, byly v zátočině u Bojánek podminovány obě koleje čtyřmi plechovkami ekrasitu a ručními granáty. Detonace se ozvala těsně po 23. hodině a koleje byly zničeny v délce padesáti metrů.

V posledních dubnových dnech došlo k opětovnému přepadu a narušování německých přesunů nebo postavení. Dne 27. dubna bylo přetrháno telefonní vedení na silnici Kloboučky - Ždánice. V noci na 28. dubna opět přestřiženo vojenské telefonní vedení nad Nevojicemi, vedoucí k německé dělostřelecké baterii. Německou spojovací hlídku pak střelbou zahnali do lesa, aby nemohla vedení opravit. Po této akci přepadli od Klobouček přijíždějící dva německé povozy. Němečtí vojáci se rozutekli, ale kořist, těžký kulomet na vozíku, dvě pušky a dva samopaly s několika tisíci různého střeliva, zůstalo partyzánům.

Pozdě večer 28. dubna Němci opustili Nevojice a „pozdravem“ jim nad hlavami zasvištělo několik partyzánských střel. V pět hodin ráno dne 25. dubna obsadily bez boje obec Nevojice jednotky Rudé armády. Partyzáni skupiny „Nevojice“ se i se zbraněmi dali k dispozici Rudé armádě a společně pročisťovali chřibské lesy od fašistických vetřelců. Do svých domovů odešli i Jugoslávci: Temeriner Pera, Bunjevčev Jura, Doroski Sima, Bacič Dura, Pejin Sima a Ševič Sáva.

Partyzánská skupina „Chřiby - Nevojice“ byla oproti ostatním skupinám velmi dobře vyzbrojena zbraněmi a třaskavinami. Všechno si stačili ukořistit svými akcemi a dobrou spoluprací se sabotážní skupinou Götze na letišti ve Slatině. Koncem dubna, dne 25. dubna 1945 poskytla skupina „Chřiby - Nevojice“ prostřednictvím L. Zapletala partyzánskému oddílu „Olga“ dva lehké kulomety a tři samopaly se zásobníky a velkým počtem střeliva.

 

Podle archivních pramenů a vzpomínek pamětníka Josefa Seitla z Nevojic

zapsal Jindřich Ocásek

 

Partyzánská skupina „Vyškov - Jindra - Gryc“

 

Poslední partyzánskou skupinou, operující převážně ve střední a severozápadní části dnešního okresu Vyškov, byla jednotka, která dostala po válce podle krycího jména svého politického organizátora Oldřicha Gryce z Drnovic název „Jindra - Gryc“. Vzhledem k tomu, že velmi úzce spolupracovala s vojenským odbojem, vedeným na Vyškovsku podplukovníkem Janem Kašíkem byla po válce přičleněna k odbojové organizaci „Vela“ (velitelství lidové armády). Později po prověření činnosti partyzánských skupin a z ocenění úlohy byla přejmenována na partyzánskou skupina Vyškov – Jindra – Gryc. Jindra bylo krycí jméno Oldřicha Gryce.

Počátky činností této skupiny spadají již do druhé poloviny roku 1943, kdy bylo z rozhodnutí ilegálního okresního vedení KSČ přikročeno k budování lesních krytů a bunkrů v lesích u obcí Olšany, Nemojany, Ruprechtov a Račice, k nimž počátkem roku 1944 přibylo ještě několik dalších krytů v Dědicích na hřbitově u hrobníka Náročného, ve Velešovicích u Václava Lipenského a ve Vyškově u Karla Vajdy. Na jejich budování pracovali Emerich Jurůj, krycí jméno Pavel, z Pístovic, který se později, po ustavení partyzánské jednotky stal jejím velitelem, dále Rudolf Pospíšil z Olšan, A. Jurůj a A. Zouhar z „Pístovic, K. Vajda a V. Šoupal z Vyškova.

Tato šestičlenná skupinka se tedy stala zárodkem pozdější partyzánské jednotky, která od podzimu roku 1944 postupně přecházela k aktivní odbojové činnosti. Jejím počátkem bylo zabavení potravinových lístků, jejichž prodejem měla být získána zásoba peněz potřebná k další úspěšné činnosti oddílu. Mimo to byla část těchto lístků použita k nahromadění zásob, jež byly uskladněny u Stanislava Šoupala ve Vyškově a další část byla rozdělena mezi rodiny, které podporovaly osoby stíhané gestapem.

Také v případě skupiny „Jindra - Gryc“, se pozornost jejich členů obrátila nejdříve k získání potřebných zbraní a munice. První akce tohoto druhu byla podniknuta na podzim roku 1944 v německých kasárnách na Kozí Horce u Vyškova, kde se podařilo Vladimíru Šoupalovi, A. Zrůstkovi a bratům Plhalovým pod vedením E. Jurůje ukořistit 58 ručních granátů, tři samopaly a čtyři automatické pistole.

Skupina „Jindra - Gryc“ se záhy rozrostla na patnáct lidí ve zbrani. Několik dalších desítek pomocníků a přechovávačů jí bylo nápomocno. V říjnu 1944 pod vedením Emericha Jurůje obsadilo třináct partyzánů obec Olšany, kde vystřelili několik ran na poplach a obsadili místní rozhlas. V rozhlasové relaci hovořili k občanům, které vyzývali k odporu proti okupantům. Po akci získali na nedaleké hájence dvě lovecké kulovnice a na závěr přerušili telefonní spojení u Rousínova.

V prosinci se pokusili o odzbrojení příslušníků četnické stanice v Přítlukách, kde došlo k boji a museli ustoupit. O několik dnů později se jim podařilo odcizit rozmnožovací stroj ve vyškovských kasárnách, který pak sloužil k rozmnožování protiněmeckých letáků, informací o situaci na frontách a výzvám k vytvoření ilegálních národních výborů. Podle záznamu tehdejších bezpečnostních složek byl hlášen výskyt ilegálních letáků dne 29. ledna a 11. února 1945 ve Slavkově, Křenovicích, Rousínově a dne 9. března v Ivanovicích na Hané. Dovedností člena skupiny Vlad. Pehla byla zhotovena tajná vysílací stanice a později umístěna u Vlad. Jánského v Nosálovicích. Střídavě ji obsluhovali Vlad. Holzer a spojka odbojové skupiny „Vela“ Maňka Sedláčková.

V únoru a březnu 1945 dochází mezi členy skupiny „Jindra - Gryc“ stále častěji studentka z Horní Sloupnice (okres Litomyšl) Marie Sedláčková, zvaná Manka. Vytýčila si úkol, navázat spojení se záhadným „Petrem“, se kterým již dříve spolupracoval podplukovník Kašík, než byl zatčen. Manka tušila, že Petr je pravděpodobně zrádce a ujednala si s ním tajnou schůzku. Ke schůzce došlo 13. března 1945 v 19.30 hod. na mostě u Lulče.

Zajištění místa schůzky měl na starosti člen odbojové skupiny Vyškov K. Procházka s některými členy odboje. Tento úkol nebyl do důsledku splněn a jedině tak se mohlo stát, že došlo k nečekané zradě. Manku na místo schůzky doprovázeli partyzáni Libor Drábek a František Heroudek, ozbrojeni pistolemi a ručními granáty. Rovněž Manka byla ozbrojena pistolí.

Manka, ani její průvodci netušili, že most u Lulče, na kterém mělo dojít k setkání, byl od soumraku pod kontrolou brněnského gestapa. Všichni spoléhali na předchozí zajištění, případně na varovný signál. Když se nic nedělo, Manka vykročila vpřed, došla doprostřed mostu, kde již byla očekávána Petrem. Sotva spolu vyměnili několik slov, vrhl se Petr na Manku a násilím ji chtěl povalit na zem. Vystihla zradu a než přiběhli na pomoc gestapáci ze svých úkrytů, vpálila Manka několik střel ze své pistole do Petrova břicha. Pak již byla gestapáky přemožena a svázána.

Než mohli Libor Drábek s Františkem Heroudkem přispěchat na pomoc, byla na ně zahájena silná palba. Libor Drábek měl prostřeleny obě ruce, přesto seskočil z mostu na železniční trať a podařilo se mu prchnout. František Heroudek měl prostřeleny nohy, byl zatčen a společně s Mankou odvezeni do Brna na gestapo. František Heroudek se dočkal zázrakem osvobození, ale Manka zahynula v koncentračním táboře Mauthausenu. Osudu neušel ani zrádce Petr, v němž byl odhalen profesionální konfident gestapa Jan Dvořák, který druhého dne zranění podlehl. Tento nečekaný zásah zapříčinil u skupiny „Jindra - Gryc“ na určitý čas bojovou pasivitu.

Skupina „Jindra - Gryc“ operovala v dubnu ve dvou bojových družstvech. Jedno z nich vedl Pavel (Emerich Jurůj), druhé Karel Procházka (krycím jménem Kája ml.). V obou družstvech bylo po deseti lidech. Jejich dubnová činnost započala rozšiřováním protiněmeckých letáků, které byly nacházeny zejména v Rousínově, Ivanovicích na Hané a Vyškově.¨Hodnotnější akce byla uskutečněna okolo 8. dubna, kdy partyzáni Pavel a Zrůstek, převlečeni do německých uniforem, pronikli do kasáren na Kozí Horce ve Vyškově a přerušili elektrické vedení k náložím, jimiž měly být zničeny vojenské objekty. Akce se zdařila a místa přerušení elektrického vedení byla řádně zamaskována.

O několik dnů později skupina čtrnácti partyzánů vedená Pavlem byla zaskočena v Lulči u kostela sv. Martina oddílem SS a větším počtem příslušníků Vlasovovy armády. Přestřelka trvala přes hodinu a partyzáni před přesilou ustoupili k Pístovicím. Koncem měsíce dubna byla osvobozena větší část jižní části okresu Vyškov, odkud se nezadržitelně blížila osvobozující armáda. Stejným tempem postupovala sovětská vojska od Ostravy a u Vyškova se měla spojit a tak odříznout německé armády ustupující ze Slovenska přes střední Moravu do Čech. Proto jediné ústupové pásmo u Vyškova Němci houževnatě bránili až do samotné kapitulace.

Mnozí prozíravější příslušníci německé armády vyměnili uniformu za civil a zachraňovali se na vlastní pěst. Z pověření velitele skupiny Pavla vešel Bedřich Nárožný ve styk s velitelem destrukčního oddílu na Kozí Horce, poddůstojníkem Willi Müllerem. Získal tři pistole a navíc zapůsobil na několik rakouských a maďarských vojáků, kteří posádku opustili.

Od 4. května zůstala ve vyškovských kasárnách jen jedenáctičlenná jednotka, která měla za úkol zničit vojenské objekty. Po psychickém působení některých partyzánů na tyto vojáky, zůstalo z nich devět ke všemu naprosto lhostejných. Dva zarytí fašisté byli partyzány zajati a dne 6. května v Hamiltonech likvidováni. Ostatní s poddůstojníkem Müllerem byli zajati a na hájence u Kučerů předáni Rudé armádě. V této době přerušili partyzáni kolem Vyškova několikrát a na několika místech telefonní a telegrafní vedení. Rozhodným zákrokem hrstky partyzánů byly zachráněny milionové hodnoty tím, že vojenské objekty nebyly úplně zničeny a posloužily k umístění nově se tvořící československé posádky.

Válka skončila a nastalo období mírového budování. Partyzáni se vrátili ke své práci a podíleli se v různých oblastech a funkcích na budování nového života.

Při hodnocení jejich podílů v protifašistickém odboji v okrese Vyškov je nutno říci, že ve srovnání s činností partyzánských oddílů na jiných místech republiky ku příkladu na Vysočině či Drahanské vrchovině akce partyzánských skupin na Vyškovsku nebyly zvlášť významné - s výjimkou oddílu „Olga“. Přesto zaslouží plného ocenění, protože podle daných možností plnily svůj úkol aktivní bojovou činností. V dílčích srážkách znepokojovaly ustupující německé vojenské jednotky, oslabovaly jejich aktivitu a vázaly lna sebe plně bezpečnostní aparát vyškovské a okolních oblastí, který nebylo možno z tohoto důvodu jinak použít. Záškodnickými akcemi proti spojům a dopravním tepnám narušovaly hospodářský potenciál okupantů. Svou bojovou činností se partyzáni na Vyškovsku významně podíleli na osvobozování svého kraje.

Odbojová organizace „Vela“ - (Velitelství lidové armády)

 

V souvislosti s partyzánskou skupinou Vyškov „Jindra - Gryc“ je nutno se zmínit o odbojové organizaci „Vela“. Tato vznikla na podzim v roce 1944 jako reakce na vojensko-politickou situaci, kdy po Slovenském národním povstání, které mělo v českých zemích velký ohlas, se jak z Moskvy, tak i z Londýna vyzývalo k rozvinutí partyzánského hnutí a k přímým bojovým akcím proti okupačnímu režimu.

Na Moravě k tomu byla vcelku příznivá situace, protože partyzánská brigáda Jana Žižky se koncem září 1944 pokoušela probít na Moravu a na Vyškovsku byla vysazena organizátorská partyzánská skupina „Jermak“. V té době vznikala celá řada menších samostatný skupin, které se připravovaly na bojovou činnost. Na Vyškovsku, Tišnovsku a Velkomeziříčsku se na jejich organizování podílel člen okresního a krajského vedení KSČ Oldřich Gryc z Drnovic, který od roku 1941 žil v ilegalitě.

Někteří vojenští představitelé, mezi nimi generál Koutňák, dospěli k závěru, že je nutno tyto jednotlivé skupiny organizačně sjednotit a vytvořit společné velení. Ve Vyškově měl spojení na podplukovníka Jana Kašíka, bývalého příslušníka velitelského sboru 2. pluku útočné vozby, který se měl na této činnosti podílet. Kašík potom navázal styk s Oldřichem Grycem a na dojednané schůzce se dohodli na další spolupráci. Gryc také seznámil Kašíka se svými kontakty v Brně, ve Velkém Meziříčí, kde působila skupina „Xaver“ profesora Františka Dufka a na Skaličce s partyzánskou skupinou „Třetí úderná rota“, kterou vedl Milan Genserek.

Na přání pplk. Kašíka přijal Gryc funkci politického komisaře organizace, která byla o něco později nazvána „Vela“.

Gryc o tom píše ve svých vzpomínkách: „Vypracovali jsme s Kašíkem program, dle kterého se měly koordinovat akce proti okupantům tak, aby byly současně prováděny na několika místech, aby se gestapo nemohlo soustředit na jeden úsek, likvidovat jej a pak přejít na další. Na Vyškovsku jsme již měli skupinu mladých chlapců, vedenou Emerichem Jurůjem (krycí jméno Pavel), která se připravovala na větší akce proti německým okupantům. Zpravodajská služba, zásobování, kryty, to vše bylo již zajištěno. Jednalo se jen o zbraně. Nějaké pistole, automaty a granáty již skupina měla, bylo to však nedostačující. Bylo proto na poradě rozhodnuto, že se zbraně opatří z německých kasáren. Mimo to jsme počítali s tím, že nám pomohou ruští parašutisté, kteří byli koncem září vysazeni za Račicemi.

Na setkání ilegálních pracovníků téměř z celé Moravy, které se konalo 30. prosince 1944 ve Vyškově a které zabezpečovala Marie Sedláčková, zvaná Manka, o které již bylo hovořeno v souvislosti se skupinou „Jindra – Gryc“, bylo potvrzeno spojení všech skupin v jednu organizaci – „Vela“, která umožňovala samostatnou činnost skupin podle konkrétních podmínek, ale zavazovala skupiny vykonávat bojové akce koordinovaně podle pokynů velení, které pak bylo ustaveno ihned začátkem ledna. V čele stál generál Koutňák a pplk. Kašík byl jmenován jeho zástupcem. Hlavní spojkou organizace byla určena Manka, která měla spojení na různé odbojové skupiny na celé Moravě a také v Čechách. Byli jmenováni i velitelé jednotlivých úseků. Pplk.Kašík měl na starosti úsek valašský, pplk.Pokorný úsek beskydský, pplk. Budík úsek slovácký a Jindřich Kozák úsek hanácký. Karel Procházka byl určen jako spojka mezi generálem Koutňákem, pplk.Kašíkem a Oldřichem Grycem. Nyní se mělo přikročit k realizaci dohody.

Jak se vyvíjela situace dále uvádí Oldřich Gryc ve svých pamětech: „Asi 10. ledna večer se konala schůzka u podplukovníka Kašíka na které byli přítomni Manka, Karel, Libor, Vilda a já. Informoval jsem přítomné o celkové situaci a o úkolech, které z toho vyplývají. Projednali jsme situaci na vyškovském okrese, podal jsem zhruba zprávu o jednání s Františkem Hlavatým a Vojtěchem celým z Dědic. Bylo dohodnuto zatím zůstat s nimi ve styku. Dále bylo rozhodnuto, že pplk. Kašík a Vilda zajedou co nejdříve na Vsetín, kde naváží spojení s brigádou majora Murzina. Neměli sebou brát nic, jen osobní doklady. Vilda – Vilém Řehoř byl zaměstnán jako technik ve vsetínské Zbrojovce.

Kašík s Vildou se vydali na cestu 15. ledna 1945. U Liptálu byli zadržení SSmany a zatčeni. U Vildy při prohlídce byl nalezen prázdný nábojový pás od kulometu, přesto, že měli nařízeno mimo doklady nic nebrat. Kašíka asi po třech dnech propustili a Vilda zůstal zatčen. Pravděpodobně byl umučen, protože se po osvobození domu nevrátil. Kašík po propuštění, když jsem s ním mluvil, tak mi řekl, že SSmani již na ně u Liptálu čekali. To znamenalo, že jednání u Kašíka bylo prozrazeno, ale kým?

Řekl jsem Kašíkovi, že ho pustili jen proto, aby ho mohli dále sledovat, s kým je ve spojení .Dohodli jsme se, že schůzky u něho již konat nebudeme. Sejdeme se vždy na předem dohodnutém místě, raději někde venku. Upozornil jsem Kašíka, aby byl obzvlášť opatrný a kdyby něco zpozoroval, tak ať okamžitě přejde na Skaličku k Milanovi (Genserkovi), kde bylo třeba člověka jeho zkušeností, aby práce skupiny byla usměrněna.

V lednu 1945 byl zatčen gestapem generál Koutňák, se kterým pplk. Kašík spolupracoval. Asi kolem 8. února 1945 se dostavil k pplk. Kašíkovi do bytu ve Vyškově člověk, který se hlásil jako „Černý Petr“ a odvolával se na to, že byl s generálem Koutňákem zavřen a má Kašíkovi od něho vyřídit vzkaz, aby Kašík hleděl chránit Manku. Ukazoval pplk. Kašíkovi pistoli a slíbil, že mu také jednu obstará. Potom odešel pryč.

Já jsem přijel do Brňan 9. února 1945 a když jsem se dověděl, jakou měl pplk. Kašík návštěvu, tak jsem hned ke Kašíkovi poslal Holzera se vzkazem, aby pplk. Kašík přišel na nutnou schůzku v osm hodin večer za Brňany na silnici vedoucí k Hlubočanům. Kašík, který náhodou byl doma, se na schůzku dostavil. Na této schůzce, která trvala asi 15 minut, jsem žádal Kašíka, aby okamžitě přešel do ilegality. Pamatuji se přesně, že to bylo v sobotu, když jsem s ním mluvil. Kašík mi odpověděl, že si zařídí jen to nejnutnější a odejde k Jaroslavu Komárkovi do Unína, který dle dohody zařídí další opatření.

V pondělí jsem brzy zrána odjel z Brňan a za dva dny jsem dostal zprávu, že pplk. Kašík byl v pondělí před polednem zatčen gestapem. Gestapo přijelo v pondělí ráno do Vyškova a hledalo Karla (Procházku) s Mankou. Když je nenašli, tak zajeli ke Kašíkovi. Jaroslav Palas, který s Kašíkem pracoval v lékárně, jak se dověděl, že gestapo je ve Vyškově, tak šel ke Kašíkovi, aby ho varoval. Bylo však již pozdě, protože gestapo s Kašíkem již potkal na schodech, když ho odváděli. Málo chybělo, aby nesebrali i Palase.“

Jak se vyvíjela situace dále je již známo. Konfident gestapa František Šmíd, který se vydával za vedoucího odbojových organizací západní Moravy a účastnil se schůzky v Bzenci, se seznámil s řadou odbojářů, které pak udal gestapu. Byl sice 7. února vlákán partyzány do léčky a zastřelen, ale gestapo v té době již zahájilo mohutné zatýkání. V materiálech nalezených u Šmída byly i seznamy odbojových pracovníků a partyzánů, kteří měli být zatčeni gestapem. Mezi nimi byli i generál Koutňák, pplk. Kašík, Marie Sedláčková, Olga Františáková (skupina „Olga“) a mnoho jiných.

Po ztrátě Šmída nasadilo gestapo na „Velu“ dalšího konfidenta Jana Dvořáka, což byl onen „Černý Petr“, který navštívil pplk. Kašíka jako spoluvězeň generála Koutňáka. Po zatčení Kašíka chtělo gestapo za každou cenu zatknout i Manku. Proto inicioval Dvořák s Mankou schůzku, která se pak uskutečnila na lulečském mostě a skončila poraněním a zatčením Manky a smrtí konfidenta Dvořáka, jak je podrobně popsáno ve stati o skupině „Jindra – Gryc“.

Rozsáhlým zatýkáním byla organizace „Vela“ v podstatě rozbita. Jednotliví členové, kteří unikli, se postupně zapojili do různých skupin a tak se dočkali konce války. Podplukovník Kašík byl 10. dubna 1945 v koncentračním táboře Mauthausen popraven. Stejně jako ostatní organizace a skupiny se i „Vela“ úspěšně podílela na boji s okupanty a zaslouží si čestné místo v protifašistickém odboji.

 

Ing. Josef Mikš

 

Prameny:

 

Vzpomínky Oldřicha Gryce na dobu okupace 1939 – 1945. Archiv OV ČSBS ve Vyškově.

Zápis o prověrce partyzánské skupiny „Vela“ ministerstvem vnitra. Archiv OVČSBS ve Vyškově

Jaromír Nepraš –Dagmar Stryjová: Říkali ji Manka. Vydalo Okresní muzeum Vysoké Mýto a OV ČSPB Vyškov 1986

Míšek Jiří: Partyzáni „Vela“- podle hlášení z roku 1946 - Tiskárna Palán Praha

Josef Čermák - Antonín Res: Partyzánská skupina Vyškov „Jindra – Gryc“. Vydala VVŠ PV ve spolupráci s OV ČSPB v roce 1990

Zpráva o ukončeném šetření a prověření zprávy o odbojové a partyzánské činnosti skupiny „Vela“ – Vyškov. Archiv MNO č. j. 308-10-4/026

 

Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz