Jdi na obsah Jdi na menu
 


Proti pomluvám pravdou o Německu. Prof. PhDr.Jiří Frajdl, CSc.

1. 1. 2017

Proti pomluvám pravdou o Německu
Prof. PhDr.Jiří Frajdl, CSc.

Dne 11. listopadu 1918 v podstatě poražené císařské Německo kapitulovalo, mělo sice velké ambice na světovládu, ale nemělo adekvátní síly. V Německu byla silná, vlivná politicko-ekonomická uskupení podnikatelů těžkého průmyslu, zbrojní výroby, těžařů, agresivně laděné finanční kruhy, a nelze podceňovat ani k militarismu vychovávanou veřejnost, ideologicky podepřenou pravicovými reakčními hodnotami.
Z těchto kruhů vyšla propagandistická lež, že Německo mělo pouze zájem a ochotu uzavřít příměří a bylo oklamáno, spojenecká Dohoda s ním jednala jako se státem zcela poraženým. K tomu ještě se zájmem, aby Německo v krátké budoucnosti nemohlo vést znovu válku.
Kapitulační, ale ve své podstatě mírové podmínky byly toho důkazem. Byly pro německou ješitnost tvrdé a mnoho Němců je může považovat za nespravedlivé. Adolf Hitler to později využije ve svém stranickém programu. Dodržení daných a diktovaných směrnic by skutečně znemožňovalo Německu zahájit v krátké době novou válku. Vojenské štáby předvídaly, že boj o nadvládu se uskuteční ve dvou válkách, a nyní je přestávka, aby se mohla narodit nová generace odvedenců. Řada historiků postřehla vnitřní logiku, kdy je nutno vycvičit nejméně dvacet ročníků. Německo usilovalo o oddych, ne o trvalý mír.
Když v listopadu 1918 radikalismem a revolučními myšlenkami ovládaný dav v Berlíně realizoval poznatek, že prohraná válka pro monarchistické Německo, též pro Rakousko-Uhersko, má hodnotu revoluce, přišly vlivné a směrodatné německé kruhy s návrhem na záchranu Německa v síle mocnosti. Německý císař Vilém II. byl přemluven a uprchl do Holandska. Uvolnil tím prostor pro vznik Německa s formální demokracií. Očekávalo se, že zejména USA budou blahosklonné, příliš neokleští mocnost Německo a postačí odchod císaře a nebudou ho ani soudit. Vilém II. odešel, ale vlivní monarchisté zůstali. Ti na formální demokracii viděli každou chybu.
Appeasement
Začala v podstatě politika ústupků a usmiřování. Pravicově orientované kruhy v Evropě, ale i v Americe, postupem času uvažovaly, zda podmínky mírové konference v Paříži nebyly přece jen pro Německo příliš tvrdé a dokonce litovaly zrušení rakousko-Uherské monarchie, kterou hodnotily jako přirozenou protiváhu carského Ruska. Zde bude vhodná připomínka, že Adolf Hitler byl Rakušan ve službách nejprve císařského, později nacistického Německa, a myšlenka hrát úlohu protiváhy ho plně zaujala. Falešní hráči karet mají protichůdné úkoly v oblibě. Zejména ve Francii převládal strach z budoucího Německa, dokonce tak silný, že místní politologové předvídali, že strana, která půjde do voleb s programem případné protiněmecké války, volební zápas prohraje. Česká veřejnost se falešně opíjela sympatiemi z Francie, jak nás má ráda, jaký je to úžasný spojenec apod. Realita byla poněkud jiná.
Prokázala to již francouzská vojenská mise v Praze, měla přednostní zájem na tom, kolik čs. divizí pomůže Francii v případě konfliktu s Německem a zcela zanedbatelně se starala o to, jakou pomoc Francie poskytne ČSR. Francouzská veřejnost byla podrážděná tím, že Velká Británie sice v první světové válce pomáhala Francii, ale měla podstatně menší oběti na životech a na válce vydělala více. Anglie také neměla smlouvu s ČSR, byla opatrnější, vždyť právě tam se litovalo zániku habsburského mocnářství. Francie by nešla do konfliktu, pokud by Anglie nebyla plně hodnotným partnerem. Bojovat za Anglii do posledního francouzského vojáka nebylo vůbec populární. Veřejné mínění ve Francii, vyjma levice, nebylo nijak nadšené z riskantního spojenectví s ČSR, aby se touto cestou nedostala Francie znovu do války.
Ve střední Evropě si Francie po první světové válce vytvořila francouzskou sféru vlivu, dokonce ve snaze vést kapitalistickou Evropu do koalice států s protisovětským zaměřením. Londýnu nikdy nevadilo, když se mocenská síla Paříže oslabila. Mnichovská tragédie prokázala, že to byl zejména Londýn, kterému se nechtělo bojovat, a srážel i samotnou Francii.
Hlasatelem politiky usmiřování vůči Německu byly především anglické pravicové a konzervativní kruhy. Jejich cílem bylo zajistit pro sebe mír za cenu ústupků. Ovšem ústupků, které by poskytly jiné státy, třeba samotná Francie, Rakousko, Československo apod. Také zánik demilitarizovaného pásma v Porýní ve prospěch Hitlera nevadil, Francie neměla odvahu zakročit a Československo se oprávněně mohlo zeptat, co udělala Francie pro ČSR, když neudělala nic sama pro sebe. Odpověď je jasná – nic.
Clivedenská skupina
Vznikla již v roce 1935 a působila neblaze až do roku 1939, byla extrémně pravicová a konzervativní, název získala podle místa schůzek, kam přijížděli i němečtí politici a agenti, zejména ze skupiny geopolitiků. Zámek, místo porad, byl majetkem lady Astorové, propagující spolupráci s fašisty, ve kterých cítila zálohu v případě selhávajícího liberalismu, který si nevěděl rady se světovou hospodářskou katastrofou. Adolf Hitler si věděl rady, ovšem za cenu přípravy na válku. Vůbec pravice po celém světě šla na ruku nacistům. Dokonce sám A. N. Chamberlain, ministerský předseda, byl vlivným exponentem v hnutí usmiřování. Cílem bylo ovlivnit cestou usmíření sovětský stát tak, aby se dostal do izolace a byl předmětem útoku nacistického Německa. Strategickým záměrem byl požadavek, aby SSSR nikdo nepomohl. Český historik Josef Polišenský ve svých Dějinách Británie prokázal, že i některé české konzervativní kruhy aristokraticko-agrárnické měly styky se skupinou lady Astorové.
Geopolitika
Adolf Hitler nutně potřeboval své dogmatické výplody opřít o věcné argumenty, vrhl se tedy na geopolitiku. Ta vznikla z potřeb imperialistických států, Velké Británie a Německa, téměř současně. Je to pavědecká doktrína prosycená rasismem, sociálním darwinismem, slouží k nadvládě »bílého muže« nad koloniálními národy. Mezi geopolitiky měli na Hitlera vliv Švéd J. R. Kjelln (1861-1922), Angličan H. Mackider (1861-1947), geograf F. Ratzel a snad nejvíce německý generál Karl Haushofer, jehož syn kamarádil s Rudolfem Hessem, stranickým zástupcem Hitlera. Mezi geopolitiky se cítil Hitler jako ryba ve vodě. Nadchl se jejich myšlenkami, některé sám iniciativně podpořil či vymyslel, ale především je podpořil politicko-mocenskými prostředky. Vyslechl tu pro sebe i nejednu praktickou radu.
Tak například v učení o »životním prostoru« se pravilo, že Němci jsou velký národ (80 milionů), ale mají minimální životní prostor a mohlo by to vést k válce. Souběžně s tím byl vysloven požadavek, aby Francie a Velká Británie vrátily německé kolonie, které Německo drželo v Africe a Oceánii. Tehdy dostal Hitler radu, že je vhodné situaci vyhrotit až na pokraj války a potom navrhnout mírnější řešení. Francii a Anglii se nic vracet nechtělo a s ulehčením přijaly Hitlerovu nabídku, že když dostane české pohraničí (Sudety), bude to jeho poslední územní požadavek. A tak v Mnichově pohraničí dostal. Ani Francie, ani Anglie nedávaly nic ze svého, ale z cizího.
Bylo možno slibům Adolfa Hitlera věřit? Mezi geopolitiky se zrodil a záhy i uplatnil názor, že pokud se Německo bude nabízet jako síla, která vyvrátí sovětský stát, nekapitalistickou mocnost, budou usmiřovací ústupky častější a poskytované s větším efektem. Jeden anglický zpravodajský agent přece hlásil, že »Hitler popravuje komunisty na potkání«! Zakázal komunistickou stranu, zavřel reformní a revolučně orientované příslušníky levice a jeho vojenský záměr skutečně směřoval na východ – zábor Rakouska, zábor Sudet, likvidace Československa, to vše na východ od Francie a Velké Británie.
Proč by mu někdo měl bránit? Jeden zvědavý americký novinář se přece jen přeptal, zda Hitler nespolkne záhy i Čechy. Hitler vystoupil jako vyškolený demagog: »Vytýkáte nám, že jsme rasisty, nechci žádného Čecha, kazil by nám čistou rasu.« Záhy spolkl i Čechy a Moravu (1939). Na uklidnění »usmiřovatelů« Hitler sdělil, že životní prostor nechce hledat na západě a jihu, ale jen a jen na východě. Tedy na řadě bude Rusko, se zdůrazněním: sovětské Rusko.
Polský faktor
Mezi geopolitiky zjistil vážné rozpory v otázce Polska. Když ještě i západoevropští politologové uvažovali o budoucím míru v Evropě, přišli na myšlenku, že je vhodné vytvořit spravedlivou a přijatelnou hraniční linii mezi Ruskem a nově vznikajícím Polskem. Ostatně nekapitalistický stát v Rusku, v Bělorusku a na Ukrajině byl také ve stadiu zrodu. V prosinci 1919 byla Nejvyšší radou Dohody doporučena hraniční linie, nazvaná podle ministra zahraničních věcí Velké Británie lorda Curzona. Podíleli se i francouzští diplomaté. Cílem bylo dosáhnout toho, aby Poláci nemuseli žít na území sovětského Ruska, ale také, aby na 4,5 milionu Bělorusů, Rusů, Ukrajinců (a dodám i Židů) nemuselo žít v Polsku, což by do budoucnosti mohlo vyvolat národnostní konflikt. Doporučovanou linii nepřekročila Rudá armáda, ale Polsko.
A západní mocnosti Dohody neprotestovaly ani verbálně. Tehdy pojala sovětská diplomacie pravdivé podezření, že se demokraciím s formální demokracií věřit nedá. Výsledek pro budoucí vývoj byl tragický a dramatický, polská armáda zatlačila polské hranice místy až o 300 kilometrů dál na východ a Varšava v dalších letech měla permanentní obavu, že uchvácené území bude muset vrátit. Varšavu na to upozornil i T. G. Masaryk: »Jednou bude Rusko zase silné, bílé (kapitalistické), či rudé a bude chtít navrácení. Zajisté to nebude pro Polsko příjemné.« Odmítl, spolu s E. Benešem, intervenovat ve prospěch polské vojenské pravice. Ta totiž přišla s požadavkem vytvořit polskou velmoc od Baltu k Černému moři, což bylo šovinistické a debilní heslo, oznamující zrod polského fašismu, zatím ve formě vojensko-militaristické. Nepodařilo se k Polsku přičlenit Litvu jako ve středověku, hlavní město Ukrajiny bylo dočasně obsazeno polskou armádou, ale ta byla poražena. Nenávist vůči Čechům byla posílena, když polskému státu nedarovali Těšínsko a později se vniveč obrátila polská touha zabrat katolické Slovensko.