Jdi na obsah Jdi na menu
 


Sedmidenní válka, kterou Češi dostali zakázáno vyhrát !

3. 11. 2015

 

Československo si muselo Ostravu, Bohumín, Karvinou i Těšín vybojovat, když území v rozporu s Dohodou mocností zabrala polská armáda

 

Těšínsko, nebo také Těšínské Slezsko je termín označující území bývalého Těšínského knížectví ve Slezsku včetně všech jeho bývalých území sahajících od východní (slezskou) část města Ostravy, okres Karviná (Karviná, Havířov, Orlová, Bohumín a Český Těšín), část okresu Frýdek-Místek (Frýdek, Třinec, Jablunkov, Hnojník) až po dvojměstí Bielsko-Biala v současném polském okrese Cieszyn. 

Dnes je území rozděleno mezi Česko (přibližně 56 % bývalého území) a Polsko (přibližně 44 % bývalého území). Ovšem nebylo tomu tak vždycky. 

 

Právě naopak. O tento kus území probíhaly již od 8.století, kdy se dostalo do závislosti Velkomoravské říše, četné tahanice. Ovládli ho Přemyslovci, jim ho svým vpádem vzal polský kníže Boleslav Chabrý, tomu ho čmajzl Břetislav I., a krátce poté si jej přivlastnili polští Piastovci. A tak to jelo pořád dokola. 

V roce 1918 se jeho území rozkládalo na ploše 2281,6 km², kde podle výsledků posledního rakouského sčítání lidu žilo 434 521 osob, z nichž 53,8 % používalo jako svůj obcovací jazyk polštinu, 26,6 % češtinu a 17,7 % němčinu. 

 

Nedlouho po vzniku Československa v říjnu 1918 vznikl spor o oblast Těšínska se sousedním Polskem začal eskalovat. Přestože hranice mladé republiky byly mezinárodně uznány státy Dohody a jednalo se o české historické území, Polsko se s tím nehodlalo smířit a po rozpadu Rakousko-Uherska toto území vojensky obsadilo. Nemalou váhu přitom mělo i uhelné bohatství této oblasti a potřeba zabezpečení uhlí pro Československo. Napětí se stále více stupňovalo a snaha uklidnit situaci nakonec vedla k uzavření prozatímní dohody o rozdělení Těšínska mezi oba národní výbory. Podle této dohody pak velká většina Těšínska prozatímně připadla Polsku, které tak získalo i kontrolu nad Košicko-bohumínskou dráhou, jediným železničním spojením Českých zemí s východním Slovenskem. A tak, byť se situace zdánlivě uklidnila, opak byl pravdou. 

 

Posledním kamínkem, který nakonec strhl lavinu v podobě války, byly polské volby, které v rozporu s dohodami měly konat i v Těšínsku. Poláci, dobře vědomi si případných protestů, rozmístilo vojáky ve své kontrolované těšínské části a námitky Československa prostě ignorovalo.

Československá vláda se rozhodla odpovědět radikálně. Vojenským řešením.

 

Ministerstvo národní obrany vydalo 19. 1.1919 rozkaz k vojenskému obsazení Těšínska. Operace měla být zahájena 23.1., jako akce k udržení pořádku na těšínském území a zabezpečení oblasti. Československo vyzvalo 21. 1. 1919 důrazně Polsko ke stažení své armády a orgánů z území Těšínska za mezinárodně uznanou československou hranici. Tuto výzvu Polsko opět ignorovalo a tak dne 23.1.1919, krátce po poledni zaútočila vojenská skupina vedená podplukovníkem Josefem Šnejdárkem, ve směrech na Bohumín a Karvinou. Tyto útoky podpořily dle plánu souběžným útokem od východu čs. legionářské jednotky z Itálie. Boje s polskou armádou pokračovaly do 26. 1. Čechoslováci úspěšně bojem postupovali vpřed, při čemž rychle získali Bohumín, Ostravu a za citelných ztrát dobyli Karvinou. 

Těšín byl osvobozen 27.1. Poláci překvapení razantností československého útoku během rozhořčených bojů ustoupili za řeku Vislu. 

 

Na základě úspěšného postupu obdržel podplukovník Šnejdárek od Ministerstva národní obrany 27. 1. rozkaz k překročení řeky Visly a zajištění železnice Bohumín – Těšín – Jablunkov. Šnejdárek připravil plán k pokračování útoku. Poláci byli odhodláni k houževnaté obraně svých pozic. 

Podplukovník Šnejdárek své vojska rozdělil na 3 části a dne 30.1. zaútočil se všemi 3 skupinami najednou na polské pozice, díky čemuž úspěšně překonal polskou obranu na Wisle . Největší tíhu bojů nesla střední skupina československých vojáků u Kisielowa před městem Skoczow,kde polská strana postup čechoslováků zastavila.

 

Švejnárkovi dorazily další posily, čímž se československá strana dostala do značné převahy nad polskými jednotkami. Československá vojska, která si jí byla dobře vědoma, připravovala útok na Skočov s předpokladem, že dojde ke zhroucení polské obrany. K tomu však nikdy nedošlo.

 

Útok na Skočov se na nátlak Dohody neuskutečnil a v noci na 31. ledna 1919 se československá vojska ve svém vítězném tažení zastavila na základě rozkazu československého ministerstva národní obrany. Podplukovník Šnejdárek v pověření čs. vládou uzavřel příměří s velitelem polské armády, plukovníkem Latinikem. Československé jednotky zůstaly stát na dobyté linii. Až 26.2. byly staženy na nově vymezenou demarkační čáru, kterou mezinárodní komise Dohody stanovila na základě čs. – polské smlouvy, uzavřené 3. 2. v Paříži na neutrální půdě. Sporné území bylo postaveno pod mezinárodní kontrolu. 

 

Sedmidenní válka byla krátká a relativně málo krvavá. Na československé straně padlo 44 (podle jiných zdrojů 53) vojáků a počet polských padlých se vyšplhal k číslu 92. Současně se obě strany obviňovaly z válečných krutostí. Polská strana nařkla „československou soldatesku“, že mučila syna polského generála Hallera tím, že mu při plném vědomí vypíchali oči a český tisk psal o Polácích, kteří padlému českému legionáři odřezali nos, uši a přirození. A pak je zde samozřejmě (jako během každé války) otázka ztrát a utrpení civilního obyvatelstva. V průmyslových oblastech Karviné a Třince se místní polské obyvatelstvo stavělo československým jednotkám na silný odpor, což se neobešlo bez odvety a polská média zmiňovala masových exekuce polských milicionářů a těžkém týrání polských zajatců československými jednotkami. Československo v této souvislosti přiznalo 11 padlých polských milicionářů, popravu osmnáctiletého mladíka v Karviné jako trest za úskočné zastřelení československého legionáře a popravu jednoho polského hutníka v Třinci. Vzpomínky československých vojáků zase hovoří o zákeřném jednání místních Poláků a používání mezinárodními konvencemi zakázaných střel dum-dum polskými jednotkami. Válka je prostě špinavá a dějí se v ní nehezké věci, což je však riziko se kterým do konfliktu obě dvě strany šly. 

Československé jednotky na obsazeném území prováděly podle připravených podkladů masové zatýkání polských aktivistů. Celkem 251 osob bylo internováno ve vězeních v Olomouci, Lipníku a Moravské Třebové. V reakci na toto zatýkání polská strana převezla do internačního tábora Dąbie u Krakova 551 osob české národnosti, z nichž jich podle československých údajů 39 v tomto táboře zahynulo. Polská strana tyto údaje popírá. 

 

Tímto konfliktem se česko-polské vztahy prudce zhoršily a zvlášt to české obyvatelstvo pocítilo v říjnu 1938 ,kdy Polsko opět zabralo na 11 měsíců oblast Těšínska.Z okupovaného území byli vyháněni především čeští učitelé,funkcionáři Sokola a ostatní čeští obyvatelé.Na podzim roku 1938 bylo tak z obsazeného Těšínska polskou okupační správou administrativně vypovězeno ,vyhnáno nebo odešlo po ztrátě zaměstnání okolo 30000 Čechů ale i okolo 5000 Němců.Ničily se symboly československé státnosti,památníky ,české nápisy apod. 

Byly uzavřeny české školy,rozpuštěny byly všechny české spolky a jejich majetek zabaven.Uředním Jazykem byla polština. Krátce poté, však díky expanzi hitlerovského Německa začalo mít Polsko zcela jiné starosti, které ho uvrhly do boje o holé přežití.

 

Československé oběti (včetně zavražděných za plebiscitního období) připomíná pomník v Orlové, který byl podle vzpomínek generála Vicherka za polské okupace československého Těšínska v roce 1938 rozbit a zbytky byly pohozeny na veřejné smetiště. Po 2. světové válce byl památník částečně obnoven.

 

Smlouva mezi Československou republikou a Polskou lidovou republikou o konečném vytýčení státních hranic byla podepsaná ve Varšavě 3. června 1958. Platnosti nabyla 14. února 1959.

 

Sedmidenní válka, kterou Češi dostali zakázáno vyhrát ...

www.totalmag.cz