Jdi na obsah Jdi na menu
 


Sovětsko-německé smlouvy

23. 10. 2017

Obracím se na zdejší čtenáře jako na soudce s prosbou pomoci pokusit se vyjasnit záležitosti okolo pověstných německo-sovětských smluv. Původně jsme se domlouvali s Hoxem, že levanet zveřejní úryvek z připravované knihy věnované Stalinovi, pracovně pojmenované Bůh synergie (kniha je k dispozici zde, pozn. redakce). Úryvek se měl týkat tzv. ‚katyňského masakru‘, což je část knihy, kterou jsem nedávno znovu podrobněji studoval a na základě toho tuto část knihy přepsal.

Jenomže Hox začal mít námitky k tzv. tajnému protokolu. Proto jsem se do této záležitosti ponořil hlouběji a zjistil jsem, že problémů je ve skutečnosti více. A tak jsem požádal Hoxe o zveřejnění těchto záležitostí dříve, než sestavím konečnou verzi textu.

 

Obecně problém spočívá ve skutečnosti, že sovětské prameny jsou v důsledku manipulací v dobách Chruščova, Gorbačova a Jelcina (fakticky i Putina, ačkoliv v jeho době postupně posiluje snaha dívat se na minulost objektivně) zcela nedůvěryhodné. Vzorovým příkladem je právě tzv. ‚Katyňský masakr‘. Ale je docela dobře možné, že manipulace zasahují podstatně hlouběji a zasahují samotné smlouvy.

Zde předkládám zjištěné nejasnosti týkající se sovětsko-německých smluv, uzavřených v roce 1939. Jedná se vlastně o 3 smlouvy a jejich protokoly:

  1. Německo-sovětská obchodní smlouva

  2. Smlouva o neútočení mezi Německem a SSSR

  3. Smlouva o přátelství a hranici mezi SSSR a Německem

 

Stručný obzor událostí

SSSR

Po 1. světové válce se sovětské Rusko a Německo ocitly v roli opovrhovaných. Zahraniční politiku tehdy z velké míry ovládal Trockij a prostřednictvím Radeka se podařilo uzavřít obchodní smlouvu v Locarnu. Na základě toho Německo v SSSR vybudovalo a provozovalo polygony a vojenské školy, které na základě Versailských smluv nemohlo provozovat doma. Po příchodu Hitlera k moci v důsledku jeho protibolševické hysterie SSSR spolupráci s Německem ukončil a namísto toho začal podporovat politiku kolektivní bezpečnosti. Jenomže likvidace Československa ukázala na slabiny tohoto řešení. V provedení západních mocností se tato politická koncepce proměnila na způsob, jak otevřít Německou expanzi na východ. Změna přístupu byla symbolizována změnou lidového komisaře zahraničí – stal se jím Molotov, ale spíše lze předpokládat, že tvůrcem zahraniční politiky se stal přímo Stalin. Stalin začal hledat nová řešení a otevřeně vyhlásil, že zájemci o přátelské vztahy se SSSR by měli dokázat, že o ně mají zájem.

Vnitropoliticky byl SSSR v roce 1939 po velké krizi zvané ‚velká čistka‘, která vedla k mocenskému zničení celé řady uskupení, které lze krátce označit jako trockisty. Vítězem se stalo vlastenecké křídlo bolševiků v čele se Stalinem a vedle něj pomalu začal vynikat Berija. Vládu víceméně převzal Stalin jako jediný schopný – s výjimkou Beriji nikdo další neměl dostatek vůle a schopností rozumně vést SSSR.

 

Německo

Německo s nástupem Hitlera začalo vést ostře protibolševickou politiku, proto SSSR ukončil s ním spolupráci. Německo uzavřelo v roce 1936 s Japonskem dohodu nazývanou ‚Pakt proti Kominterně‘1. (O rok později se k smlouvě připojila Itálie, později i další státy.) V této dohodě se obě země zavázaly společně bojovat proti komunistické propagandě (tedy otevřeně řečeno proti SSSR). V tajném dodatku se pak dohodly, že v případě útoku jednoho ze signatářů na SSSR zachovají neutralitu a neuzavřou se Sovětským svazem žádné smlouvy, které by odporovaly duchu paktu2.

Německý odpor proti Versailským dohodám vedl k agresívní rétorice, která vyústila (za spolupráce Polska – o co šlo, bude v tom článku o Katyni) k otevřené agresi – připojení Rakouska a Československa.

Tady je asi dobré si říci, že za agresívní politikou zřejmě byly docela vážné problémy Německa realizovat zahraniční obchod za podmínek britské kontroly námořních obchodních cest. Druhou pro Němce citlivou záležitostí byla oblast Pomořanska, obývaná německým obyvatelstvem, kterou svojí šikovnou politikou získal Pilsudski. Součástí této oblasti byl přístav Gdaňsk-Danzig, který se dostal pod polskou kontrolu s odkazem, že Polsko nemá přístup k moři. Polsko si mezitím zbudovalo vlastní přístav – Gdyni a proto Němci začali chtít, aby se jim Danzig vrátil. Druhým požadavkem bylo vybudování exteritoriální železnice a dálnice spojující Německo s Východním Pruskem.

Ani Velká Británie, ani Polsko nebyly ochotny ustoupit. Velká Británie zřejmě proto, aby zvýšila zájem Německa o útok na SSSR, když na druhé straně k tomu Hitlera tlačili i ti, co ho platili. Polsko zřejmě pouze pro nadbytek testosteronu svých vládců – opět zřejmě podpořený britskými sliby.

Vnitropoliticky Německo ovládli nacisté, když prakticky zničili ostatní politická uskupení. Vnitřně vidím uvnitř nacistů dva proudy:

  • Praví nacisté reprezentovaní Hitlerem a financovaní západními bankéři. Tito se zřejmě nechali svými dárci vmanipulovat do války proti SSSR.

  • Leví nacisté původně zřejmě reprezentovaní Rohmem a Stennesem a gauleiterem Východního Pruska Kochem. Patřili zřejmě mezi ně i Ribentrop a ti, kteří organizovali atentát na Hitlera v roce 1944. To byli vlastně trockisté a ti měli zájem na spolupráci se SSSR. Tito lidé zajistili přechod generála Vlasova a dalších do služeb Německa3.

 

Polsko

Polsko během svého vzniku pobralo území prakticky všech svých sousedů a z toho vzešel velký problém. Polsko se k SSSR stavělo agresivně a dlouhou dobu bylo s Japonskem pro SSSR předpokládaným nepřítelem číslo 1. Ovšem Polsko se stavělo do opozice i proti Německu, proto pro SSSR představovalo špunt, který blokoval nejvýhodnější cestu k útoku na SSSR ze strany skutečně mocných států Evropy. Pokud by žil Pilsudski, asi by došlo k polsko-německému sblížení a společné válce proti SSSR, jenomže Pilsudski zemřel a vlády se ujali představitelé šlechty, kteří neměli soudnost. Nejprve pomohli Hitlerovi proti Československu a potom si neuvědomili, že je Velká Británie vmanipulovala jako německou oběť. Odmítli vstoupit do války na straně Německa, odmítli německé návrhy na exteritoriální spojení Východního Pruska i řešení otázky Gdaňska-Danzigu. Kdyby jenom to, Polsko, ač formálně spojenec Francie, fakticky zlikvidovalo francouzskou bezpečnostní koncepci a vedle likvidace Československa má podstatný podíl na anšlusu Rakouska. Nakonec Velká Británie vmanipulovala Polsko do představy, že je velkou mocností a v tajném protokolu mu slíbila vojenskou pomoc za účelem získání Gdaňska a Litvy.

 

Po likvidaci Československa :   . . . . . . . . . . . . .