Jdi na obsah Jdi na menu
 


To hoře nelze vypovědět

11. 6. 2014

Milada Cábová letos 31. května mezi obrazy zpodobňujícími Lidickou hrušeň (vernisáž výstavy v domě Oáza v Lidicích)

To hoře nelze vypovědět

Seděla skromně mezi účastníky a účastnicemi slavnostní vernisáže obrazů a dalších uměleckých zpodobnění Lidické hrušně – jediného ovocného stromu z centrální části Lidic, který přežil nacistické vyhlazení obce 10. června 1942. Poté dlouho odpovídala na otázky novináře a spisovatele Stanislava Motla, který pečlivě mapuje osudy Lidických a uchovává tak pro budoucí pokolení jejich památku, jež je současně trvalým protiválečným mementem. I po mém oslovení zareagovala vstřícně a zavzpomínala na některé okamžiky svého pohnutého života. Tou sympatickou a vlídnou paní je lidická žena Milada Cábová, rozená Říhová.

Zdá se to neuvěřitelné, ale letos v březnu oslavila devadesátku! Nevypadá na ni, je stále čilá, usměvavá, zajímá se o veškeré dění, o politiku. Věděla i o projevech neofašismu a neonacismu na Ukrajině a rázně je odsoudila. Nejenže si pamatuje i detaily krutých okamžiků, které zasáhly do života všech obyvatel Lidic, ale nezdráhá se vracet se k nim, stále je připomínat. Hlavně aby se to již nikdy a nikde nemohlo opakovat!, zdůrazňuje i v rozhovoru se zpravodajkou Haló novin.

Paní Cábová je ročník 1924. Když do obce vpadli esesmani, bylo jí 18 let. Viděla a na vlastní kůži prožila celou tu hrůzu, která se v Lidicích odehrála za řevu nacistů. Její oči sledovaly oddělování dětí od maminek v kladenské reálce. Její uši slyšely zoufalý dětský a mateřský pláč. Spolu s dalšími lidickými ženami nastoupila cestu do koncentračního tábora Ravensbrück. »Stále jsme si tam říkaly: nás musejí pustit, to je nějaký omyl, vždyť jsme nic neudělaly,« začala své vyprávění. V táboře se setkala i s komunistickou novinářkou a odbojářkou Jožkou Jabůrkovou (umučenou v ravensbrückém bunkru za měsíc a půl po jejich příchodu do lágru 31. července 1942). Jožka lidickým ženám v počátku jejich nedobrovolného zajetí dávala cenné rady, jak se chovat, aby přežily. »Všechno jezte, poslouchejte, nevyhledávejte zbytečné spory, a hlavně - nesmíte podlehnout malomyslnosti!« povzbuzovala ženy z Lidic ta, jež sama byla okupanty uvězněna již 15. března 1939. Lidické maminky a ženy se díky ohleduplnosti svých spoluvězeňkyň do konce války nedozvěděly nic o krutém osudu ostatních obyvatel Lidic.

Pamatuje ještě starou hrušeň

Když už jsme se setkaly u příležitosti přivítání Lidické hrušně do nové sezony, což je sympatická společenská událost pořádaná již sedm let na jaře Občanským sdružením Lidice, musela se má otázka stočit i na tento zajímavý strom (u stromu je cedulka Památný strom ČR; roste u lávky přes potok pod základy kostela). »Pamatujete se jako děvče na to, kdy se hrušeň vysazovala?« - »Ale ano, pamatuji. Byla vysazena vedle studně, kam chodila má maminka pro vodu. Sázela ji Andula Peková s Vandrdlem v roce 1941. Já pamatuji ještě starou hrušku, která tam stála před ní,« prozradila paní Milada. Nová hrušnička byl malý stromeček, a protože se jí při totální likvidaci obce ulomila korunka, vypadala zřejmě jako mrtvá, a tak přežila, vysvětluje dále.

Řeč se stáčí opět k lágru. Tam se lidické ženy, společně s dalšími vězeňkyněmi, ubezpečovaly, že jednou válka přece musí skončit, a až se pak lidé dozvědí, jakými utrpeními musely nejen ony projít, nebude možné znovu dopustit další válečné běsnění. »A dnes?« Kroutí hlavou paní Cábová. »Kolik válek bylo, a je!« A jak se třeba dnes některými lidmi uděluje nadbytečný důraz tomu, jak se Češi při odsunu Němců prý chovali špatně - tak taková srovnání paní Cábová důrazně odmítá. Vždyť co bylo dříve? Dříve naši lidé prchali z pohraničí. Dříve se konalo na Češích brutální násilí. Dříve měl být český národ podle Hitlerových plánů zcela vyhuben… »Na to se nesmí zapomenout!« varuje s tím, že není možné měnit posloupnost událostí.

Doba je podle ní hrozná. Má velké výhrady k výrokům některých vysokých politiků - např. i ministryně Heleny Válkové (ANO), která zpochybnila utrpení našich lidí za protektorátu. To je pro Lidické – a nejen pro ně – neuvěřitelný výrok!

Balíček od Červeného kříže

Jak se Rudá armáda blížila a hnala fašisty před sebou, musel KT Ravensbrück evakuovat, jinými slovy – vysílal vězeňkyně na pochody smrti. Dělo se tak ve skupinách po dvou tisících. Milada Cábová byla zařazena do skupiny, která opustila koncentrák jako první 27. dubna 1945 a vydala se směrem na severozápad. Zdá se nám to nyní bizarní, ale na cestu vězeňkyně dostaly balíček od Červeného kříže, v němž se nacházely sušenky, konzervy (ty však ženy neuměly otevřít, neboť neměly čím) a cigarety. Kuřácké potřeby se v první chvíli zdály jako nepodstatné, jako kdyby Červený kříž nevěděl, jaké mají zubožení lidé primární potřeby; avšak na pochodu se velmi hodily na výměnu za chléb.

První dny šly v doprovodu esesmanů, přišel však spojenecký nálet - kdy se Milada s maminkou Antonií nalepily na zeď nějakého kostela. Esesmani se rozutekli. Jejich snahou bylo zbavit se uniforem, získat civilní šaty a prchat před spravedlností na Západ. Podle knihy Lidice, příběh české vsi tento úprk dozorců SS od transportu nastal 30. dubna 1945.

»Jak jste věděly, kam dále jít, kterým směrem?« zeptala jsem se. »Šly jsme tam, kam šli všichni,« vysvětlila paní Milada. Její skupina čítala asi 43 Češek a ty, pochopitelné, vstupovaly do opuštěných domů, kde si braly něco k jídlu, bylo-li co, nebo našly lepší boty apod. A tak došly do německého města Crivitz, kde narazily na vězně ze Sachsenhausenu, mezi nimiž se nacházel i pozdější prezident Antonín Zápotocký. »Pamatuji si, že byl velice, velice hubený.«

Sovětští vojáci jim pomohli získat povozy, na nichž se mohly vézt starší a nemocné ženy. Takto doputovaly do Neu Brandenburgu, odkud kdosi poslal zprávu do Prahy. »Pak přijely dva autobusy z Kladna, nejen pro nás, Lidické, ale i pro další Češky,« líčí dále svůj strastiplný návrat do vlasti. A teprve na Cínovci se dozvěděly o skutečném osudu rodné obce – o osudu zastřelených mužů (o dětech nebylo ještě žádných zpráv). Zde se obě ženy Říhovy, maminka a dcera, dozvěděly, že přišly o druhého muže a otce; prvního paní Antonii vzala první světová válka.

»Zahráli nám československou hymnu a my jsme plakaly. To hoře a dojetí, které jsme pociťovaly, nelze vypovědět,« vzpomíná paní Cábová na pohnutý okamžik při vstupu na již osvobozené čs. území. »Pak jsme přenocovaly v Teplicích a jely přes Kladno, kde některé ženy vystoupily,« říká dále. Ona s maminkou a paní Miloslavou Jirasovou (zemřela letos ve věku 100 let) jela do Buštěhradu a z něho pak do Stehelčevse k sestře. Lidické ženy se vrátily do vlasti 2. června 1945.

Do Lidic zajela na kole

Sestra jí zakazovala jít se podívat na Lidice... Jednou však paní Milada vzala sestře kolo a rozjela se po známé silnici. Cesta však náhle zmizela a před paní Cábovou se otevřela široká pláň a pole. »Když jsem se podívala na naše údolíčko, nikde nic. Bylo absolutní ticho, žádný zvuk, jako kdyby i ptáčci mlčeli. A jen pole a pole… A kříž, který se již vypínal v místě hrobu lidických mužů,« vybavuje si své tehdejší pocity. Poté se zúčastnila s dalšími navrátivšími se ženami lidické tryzny 10. června.

Paní Cábová se hned v srpnu 1945 vdala a o rok později se jí narodil syn. Ale to je již jiný příběh. Na nejhorší chvíle a roky svého života, které způsobil německý nacismus, nemůže nikdy zapomenout. Je jednou ze tří ještě žijících lidických žen. Bydlívala na pražském sídlišti Jižní Město, dnes má krásný útulný byt v sympatickém společenském a ekumenickém centru Oáza v Lidicích. Často se prochází Růžovým sadem, posedí na lavičce a zadívá se od glorietu tam, kde stávaly staré Lidice, rodný domek č. 89, jež si rodiče postavili v roce 1928,... zkrátka tam, kde se odvíjel život vesnice až do desátého červnového dne 1942...

Monika HOŘENÍ

P. S.: Pietní vzpomínka u příležitosti 72. výročí vyhlazení obce Lidice se koná v sobotu 14. června od 10 hodin.

FOTO – Haló noviny/Monika HOŘENÍ