Jdi na obsah Jdi na menu
 


Solidní vztahy s Němci nemohou začínat nedůstojným vymetáním sjezdů. Rozhovor s poslancem a historikem Miroslavem Grebeníčkem

7. 8. 2017

Solidní vztahy s Němci nemohou začínat nedůstojným vymetáním sjezdů

Rozhovor s poslancem a historikem Miroslavem Grebeníčkem

 

• Máme za sebou výročí přijetí závěrečného dokumentu Postupimské dohody. Jde sice »jen« o 72 let, ale poslední události ukázaly, že přece jen toto výročí je stále aktuální. Nemyslíte?
Myslím, neboť téměř s ničím nelze počítat s absolutní jistotou. Poválečné rozhodnutí vítězných mocností o odsunu Němců, kteří se na národech Evropy až neuvěřitelným způsobem provinili, je toho názorným příkladem. Mám na mysli nejen opakované pokusy některých politických a církevních kruhů z Německa, Rakouska a Maďarska na mezinárodní úrovni přehodnotit události spojené s koncem druhé světové války, ale i některé české politiky a katolické preláty, kteří jim v tom pomáhají.
Vezmeme-li však v úvahu dobové dokumenty, zjistíme, že již první světová válka otřásla nejen národnostní strukturou, ale i religiozitou mnoha českých a moravských frontových vojáků a jejich hladových žen a dětí v zázemí. A někteří z těchto bývalých vojáků po skončení první světové války hlasitě a naprosto otevřeně vyslovovali své kritické mínění o katolické církvi a o kněžích žehnajících za války císařským zbraním
Je také pravdou, že pražský lid v listopadu 1918 svrhl Mariánský sloup - symbol pobělohorského utrpení, tedy ten sloup, který byl postaven uprostřed 17. století jako díkůvzdání Panně Marii za údajnou pomoc katolickým zbraním ve třicetileté válce, jako dík za ovládnutí protektorátních českých zemí.
T. G. Masaryk totiž opakovaně upozorňoval veřejnost na to, že moderní člověk již nechce a ani nemůže věřit slepě, protože nejvíce byl zklamán právě nábožensky a církevně. Pro církev se uvedené skutečnosti staly důvodem ke spolupráci s lidoveckými stranami na rozbíjení republiky, kterou hanlivě označovaly za husitskou. A tak páter Andrej Hlinka, katolický kněz Jozef Tiso a český klerikální politik a předseda lidové strany Jan Šrámek zahájili agitační tažení pod heslem ohrožení náboženství.
Lidovcům se pak podařilo prosadit v parlamentě státní platy pro katolické duchovní, čímž došlo k dalšímu upevnění výsadního postavení katolické církve v celé republice. Hlinkovci se ovšem otevřeně orientovali na fašistické Německo a z úst slovenských luďáků se neslo: »Hitler - Horthy - Hlinka, to je jedna linka.«
Není také žádným tajemstvím, že už 29. října 1918 se sešli němečtí poslanci z Čech a Moravy ve Vídni a jako odpověď na 28. říjen vyhlásili odtržení německy osídleného českého a moravského pohraničí od československého státu a jeho připojení k Rakousku. Byl to začátek odboje Němců z pohraničních oblastí Čech a Moravy proti nově vzniklé Československé republice.
Odpor většiny Němců v Československu proti našemu státu nezačal tedy až po nástupu Hitlera k moci v Německu a po vstupu Henleina na naši politickou scénu, ale ihned po obnovení naší státní samostatnosti. V roce 1918 jim to však nevyšlo, a proto zahájili, povzbuzeni nástupem Hitlera k moci, novou aktivitu v 30. letech.

• Proč dnes nejen německá, ale i česká katolická reprezentace má tak blízko k sudetoněmeckému landsmanšaftu? A jaký byl vlastně vztah nacistů a katolických kruhů?
Častým námětem henleinovských veřejných schůzí byly i mnohé náboženské otázky. Řečníci sudetoněmecké strany se totiž snažili rozptýlit obavy klerikálních spoluobčanů o další osud náboženství a církve. Konrád Henlein často končíval své projevy, jako například ten z 26. dubna 1936, těmito slovy: »Náš cíl jest nám určen od boha, jím žehnán a myslím, že nám bůh v boji své pomoci neodepře.« Jeho nohsledové zdůrazňovali, že Henlein nevede boj proti církvi, a po anšlusu Rakouska dokonce při každé příležitosti argumentovali postojem rakouského kardinála Innitzera, který se dal plně do služeb nacismu s celým rakouským klérem.
A byl to právě anšlus Rakouska, který značně posílil pozici Adolfa Hitlera nejen v Německu a Rakousku, ale i německých nacionalistů v Československu, kde každý úspěch Hitlera znamenal i úspěch Henleina.
A němečtí katoličtí kněží byli u nás znovu ovlivněni výzvou již zmíněného kardinála Innitzera, aby se věřící a kněží v Rakousku postavili bezpodmínečně za Velkoněmeckou říši a svého vůdce Adolfa Hitlera.
Jestliže hned po anšlusu Rakouska v březnu 1938 zahájila Sudetoněmecká strana ostrý kurs, karlovarský sjezd v dubnu téhož roku znamenal další jeho vyostření, což se pochopitelně promítlo do zostřené situace zejména v našem pohraničí v duchu výroku K. H. Franka: »Vši, které oslabují německý lid, je třeba rozmačkat, nastal čas pro vyhubení rudé chátry!« Henleinovci pak naprosto lživě vykřikovali: »Vy Češi jste ukradli půdu, táhněte ven, nebo přijde Hitler s plynem a bombami a vyrazí vás všechny ven!« Proti podobným žvástům vystoupil v parlamentu komunistický poslanec Jan Šverma, který prohlásil: »Bije hodina dvanáctá... lid žádá, aby vláda učinila rychlá a energická opatření proti provokacím Henleinovy strany... lid žádá od vlády, aby manifestovala právě dnes svoji věrnost spojencům - Francii a Sovětskému svazu.«
Situace byla skutečně velmi vážná, zejména poté, co došlo k vytvoření takzvané Sudetoněmecké legie, která v zářijových dnech roku 1938 sehrála v úsilí nacistů o zničení Československa nemalou roli. Ano, sudetoněmecká strana pak používala nejen výhrůžek a bojkotu, ale i otevřeného násilí či teroru.
Na rozbití »husitské republiky«, v níž od roku 1918 do roku 1930 vystoupilo z církve více než milion katolíků, participoval i Vatikán. A to především tím, že intenzivně podporoval separatistické hnutí slovenských katolíků. A když v březnu 1939 usedl na papežský trůn nový papež Pius XII., vpadla do Československa Hitlerova fašistická vojska.
Žádné »naléhavé pokusy« nedokázaly však »papeže donutit, aby se připojil k protestům demokratických států proti začlenění Čech a Moravy do Říše«. Naopak, »tyto požadavky velmi rozhodně odmítal« stejně jako jeho vlivná »hospodyně«, bavorská jeptiška matka Pasqualina s přezdívkou »německý kaprál«.
Jako jeden z prvních uznal v dubnu 1939 nový slovenský klerofašistický stát právě papež Pius XII. a propůjčil Jozefu Tisovi hodnost papežského komořího. A byl to opět Pius XII., kdo opakovaně varoval před nebezpečím z východu, neboť německá armáda a katolická církev jsou prý jedinými možnými pilíři k obraně Evropy před údajným komunismem. Marně se pak prezident Spojených států F. D. Roosevelt obracel na Pia XII. se žádostí, aby zmírnil protisovětský zápal amerických katolíků.
Po skončení druhé světové války i mnozí katolíci obvinili papeže Pia XII., že jeho mlčení za války nebylo ničím jiným než svérázným projevem solidarity se zeměmi fašistické osy a schvalováním jejich zločinů. Zejména poté, co vynaložil nemalé úsilí, aby umožnil záchranu řady válečných zločinců před soudem a zaslouženým trestem Vybaveni falešnými doklady a pod ochranou Vatikánu mizeli ve Španělsku, Portugalsku a zejména v zemích Latinské Ameriky.

• A rozhodnutí vítězných mocností
O odsunu provinivších se Němců? To nepadlo na základě akademických debat, ale nad hroby milionů obětí druhé světové války. A tu nerozpoutal nikdo jiný než nacistické Německo. Je i nezvratným faktem, že 90 procent sudetských Němců zůstalo na straně Adolfa Hitlera až do konce války a mnozí i po ní.
Za zmínku stojí i to, že spojenci souhlasili s odsunem německých menšin z Polska, Maďarska a Československa především proto, aby zabránili recidivě v možnosti Německa někdy v budoucnu zneužít menšin v zahraničí k rozpoutání dalších krizí podobných té československé z roku 1938. Právě toto byl hlavní motiv, nikoli nějaká česká, polská či maďarská pomstychtivost.

• Odsun, nebo »vyhnání«, jak chápete význam těchto slov?
Stojí za to připomenout, že když v lednu 1996 někdejší ministr zahraničí SRN Klaus Kinkel veřejně pro Frankfurter Allgemeine Zeitung zpochybnil právní závaznost Postupimské dohody a Křesťanskosociální unie to dokonce chtěla promítnout do připravované česko-německé deklarace, signatářské mocnosti Postupimské konference USA, Rusko (jako nástupce SSSR) a Velká Británie na žádost České republiky platnost Postupimské dohody potvrdily. Varováním i pro dnešek je ostudný postoj tehdejšího německého kancléře Helmuta Kohla, který vmetl Václavu Klausovi v lednu 1997 v Praze při podpisu česko-německé deklarace, že bez ohledu na to, co spolu podepsali, majetkové otázky »samozřejmě zůstávají otevřené«.
Okolnosti příprav, rozpoutání i průběh a důsledky druhé světové války jsou v úzké příčinné souvislosti. V tom ohledu je konec války a to, co po ní následovalo, čitelným, obtížně falšovatelným závěrem Rozhodnutí tří mocností o transferu, tedy odsunu, německého obyvatelstva bylo striktní. To, co mu předcházelo, co se odehrávalo před jeho realizací a při ní, je ovšem sled nejrůznějších pohybů.
Miliony Němců se dávaly na útěk a živelně, ale také řízeně odcházely podle příkazu německých orgánů z oblastí, kam se posunovala fronta. Strach nacistů a většiny Němců z postupující Rudé armády vycházel zejména z vědomí toho, co nacisté, wehrmacht a zfanatizované německé obyvatelstvo v průběhu války a okupace dobytých území páchali. Během osvobozování až do stabilizace poměrů státní moci na osvobozených územích pak docházelo k živelným projevům odplaty. Vedli je ti, kdo trpěli pod německým a nacistickým terorem, kdo v posledních měsících války byli svědky pochodů smrti vězňů koncentračních táborů a válečných zajatců. Odplaty se ale ujímali a leckdy ji účelově provokovali i někteří kolaboranti, konfidenti.
Vedle nacismem infikovaných vysídlenců a běženců bylo v okupačních zónách nutno zvládat i miliony osvobozených, většinou fašisty hrůzně zubožených, podvyživených a nemocných vězňů, koncentráčníků, případně válečných zajatců ze všech možných evropských států. Byly tu i miliony nucené nasazených dělníků z celé Evropy toužících po co nejrychlejším návratu z Německa domů. Němečtí váleční zajatci byli naopak v této nepřehledné situaci západními spojenci masově odesíláni přes oceán do pracovních táborů ve Spojených státech amerických a v Kanadě. A vůbec se nelze divit, že němečtí váleční zajatci byli odesláni i na nucené práce k obnově válkou poničených regionů tehdejšího Sovětského svazu.
Odsun Němců z Československa a Polska byl tehdy stanoven, to znovu zdůrazňuji, jako jedno z preventivních opatření, která zaručí, že se do budoucna Německo a jím využívané menšiny nestanou silou, která opět ohrozí mír a bezpečnost Evropy a světa

• Lidovci expáterem Hermanem a místopředsedou vlády Bělobrádkem razí teorii smíření, která prý je politikou dneška, a nikoli teorie »stálé nenávisti«. Co se vůbec, podle vás, skrývá za onou politikou smíření?
Osobně jsem opakovaně vyjádřil, že se slušnými Němci, s těmi, kteří usilují upřímně o dobré vztahy s Čechy, Moravany, Slezany a Slováky, s těmi, kteří chtějí vzájemně výhodnou spolupráci, nás nemusí nikdo smiřovat. Ne my a většina dnešních Němců, ale ti, kdo se plně nevyrovnali s výsledky a důsledky druhé světové války a porážky fašismu, mají problém.
Ti nesmíření samozřejmě jsou zastoupeni i v dnešní německé politice. K tomu, aby se srovnali s tím, co válka a její důsledky znamenaly pro Německo a Němce podporující Hitlerovu říši v jejím tažení za světovládou, jim nepomůže, když je krátkozraké a servilní politické či klerikální figury ze zemí, které byly obětí nacismu a německého válečného a okupačního běsnění, budou litovat nebo se jim dokonce omlouvat.
Jestli Václav Havel sám za sebe měl z nějakých důvodů potřebu se za něco Němcům, kteří rozbili Československou republiku a podporovali okupační režim teroru nebo z něj těžili, omlouvat, pak to byla a měla zůstat jeho osobní záležitost. V okamžiku, kdy se ale Havel a různí Hermanové a Bělobrádkové s úlisným úsměvem přednostně hlásí k pohrobkům sudetoněmeckého landsmanšaftu a ve vysokých státních funkcích republiky se jim začínají podbízet, pak jde o zradu zájmů České republiky, o atak na rozhodnutí vítězných velmocí a o nepřípustné zpochybňování právních základů českého státu.
Troufám si tvrdit, že rovné a upřímně míněné dobré vztahy s Německem a obecně vztahy se slušnými Němci nemohou začínat nedůstojným vymetáním sjezdů sudetoněmeckého landsmanšaftu, omluvnými litaniemi a poníženými nabídkami smíření.

Jestliže lidovec Daniel Herman dělá předsedu české odbočky sudetoněmeckého landsmanšaftu, jeho organizační složky Ackermann Gemeinde, je to skandální. A je jasným střetem zájmů, když tentýž Herman ve svém nadbíhám sudeťákům už jako člen vlády České republiky v rozporu s historickými skutečnostmi drze tvrdí, že v případě odsunu provinivších se Němců šlo o etnickou čistku a že se prý nezkoumala provinění a otázka zachování věrnosti Československé republice. Lidovecký předseda Bělobrádek potom svým nestydatým tvrzením, že »ministr kultury Daniel Herman v ničem nelhal«, jen potvrzuje, že lidská poctivost ve vztahu k československým a českým národním dějinám a respekt k právnímu řádu republiky jdou u špiček lidovců stranou.
Žádné lidovecké fráze o nové morálce a žádné Sobotkovy výšplechty o údajné potřebě spojenců z landsmanšaftu k prosazení českých zájmů v Evropě nemohou zastřít to podstatné. A to je orientace lidoveckých špiček a prelátů katolické církve, ale i premiéra Sobotky a jeho poradců, na landsmanšaft a jeho bavorské protektory a příznivce.

• Byl tedy odsun morální, anebo nezapadal do dnes ražených teorií humanity? Čím se vlastně »sudetští Němci« provinili, že se muselo přistoupit k takovému řešení a proč?
Samotný odsun probíhal podle plánu spojenecké Kontrolní rady pro Německo. Nechci spekulovat o tom, jaká měřítka by byla uplatněna dnes na toho, kdo by rozbíjel suverénní státy, uplatňoval okupační teror a genocidu v rozměrech, v jakých to udělalo nacistické Německo a Němci podporující Hitlera. Vyhlazené Lidice, Ležáky a statisíce československých obětí německé okupace, teroru a totální války nelze zlehčovat.
Na rozhodnutí spojenců navazovaly a v duchu těchto dohod šly i československé zákony. Ústavní dekret prezidenta republiky č. 33 z 2. srpna 1945 o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské však také výslovně stanovil, že »Osobám..., které prokáží, že zůstaly věrny Československé republice, nikdy se neprovinily proti národům českému a slovenskému a buď se činně zúčastnily boje za její osvobození, nebo trpěly pod nacistickým nebo fašistickým terorem, zachovává se československé občanství«.
Také dekret prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. z 25. října 1945 o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy v paragrafu prvním uvádí: »Konfiskuje se bez náhrady - pokud se tak již nestalo - pro Československou republiku majetek nemovitý i movitý, zejména i majetková práva..., který ke dni faktického skončení německé a maďarské okupace byl nebo ještě jest ve vlastnictví: osob fysických národnosti německé nebo maďarské, s výjimkou osob, které prokáží, že zůstaly věrny Československé republice, nikdy se neprovinily proti národům českému a slovenskému a buď se činně zúčastnily boje za její osvobození, nebo trpěly pod nacistickým nebo fašistickým terorem.«
Pařížská Dohoda o reparacích od Německa z 21. prosince 1945 přitom ukládala též vládě ČSR: »Každá signatární vláda si ponechá formou, již si sama zvolí, německý nepřátelský majetek v její pravomoci, nebo bude jím disponovati takovým způsobem, aby se nemohl vrátiti do německého vlastnictví neb pod německou kontrolu.«
Z dikce dekretů je nepochybné, že Němci, kteří se neprovinili a kteří se účastnili odboje nebo trpěli pod nacistickým nebo fašistickým terorem, nepodléhali odsunu. Nespadali ani mezi osoby, kterým bude konfiskován bez náhrady majetek. Československý stát tu postupoval s vědomím, že německým antifašistům a všem, kdo se neprovinili proti republice a zachovali jí věrnost, budou občanská práva zachována či po přezkumu vrácena.
Lidovec D. Herman a jeho předseda P. Bělobrádek ve svém podlézání landsmanšaftu tato fakta ignorují, když řeční o své »pravdě«, tedy o tom, že podle nich československý stát se dopustil »svévolné etnické čistky« a že jednal bez zkoumání provinění a otázky zachování věrnosti republice.

• Prý Češi zlikvidovali před a při odsunu, tedy již po válce, na čtvrt milionu Němců. Co je na tom pravdy?
Podle Společné česko-německé komise historiků, která v roce 1996 provedla šetření, »zahynulo v letech 1945-1946 násilnou smrtí, v internačních táborech, při pracovním nasazení a v důsledku abnormálních podmínek asi 10 tisíc lidí«. Dále komise konstatovala »pět až šest tisíc blíže nespecifikovaných úmrtí bezprostředně souvisejících s průběhem odsunu«. A odkázala se i na československé statistiky za léta 1945 a 1946, jež uvádějí celkem 22 247 mrtvých ...v důsledku „násilí, zevních a nevyjasněných příčin nebo sebevraždy“ (6667případů)«.
Nepatřím k těm, kdo by obhajovali excesy odplaty. Jako historik ale respektuji fakta. Období závěru války i měsíce po ní, než se situace stabilizovala a než republika, její státní moc, převzala plnou kontrolu nad osvobozenou zemí, nutně byly spojeny s mnoha tragickými událostmi a s oběťmi násilí, útrap, nemocí... Netýkalo se to jen Němců.
Historikové mají plné právo seriózně zkoumat, co se tenkrát odehrávalo, jaké to mělo příčiny a souvislosti. Co ale považuji za nepřípustné, to jsou pokusy pohrobků landsmanšaftu a jejich českých příznivců typu D. Hermana stavět ty, kdo pomáhali rozbíjet republiku, kdo podporovali nacistický teror a Hitlerovu říši až do posledních dní její agónie, na roven jejich obětí.
Považuji za ostudné takové pokusy stavět na roven újmy a utrpení pachatelů nacistického teroru a vyhlazovací války vedené Německou říší a zfanatizovanými Němci s utrpením desítek milionů jejich obětí.
(jk), Haló noviny, 7.8.2017, str. 4, 6