Jdi na obsah Jdi na menu
 


ILONA ŠVIHLÍKOVÁ O POTŘEBNÉM POPULISMU

Politické posuny a nová štěpení. Co znamenají pro levici?

FacebookTwitterEmailPrint

Ilona Švihlíková se zamyslela nad tím, proč potřebujeme radikální a vskutku populistickou levici a proč se obou pojmů není třeba bát.

 

Jedním z nejfrekventovanějších slov při popisu dnešní politické situace ve vyspělých zemích je populismus. Toto slovo se používá jako nálepka, slouží ke stigmatizaci určitých hnutí, uskupení i osobností. Na rozdíl od tohoto pojetí vnímám populismus neutrálně, podobně jako belgická politická filozofka Chantal Mouffe.

V tomto ohledu je potřeba vyzdvihnout bez ohledu na další průběh heslo „brexitářů“ Take Back Control, které geniálním způsobem vystihuje popularitu tzv. populistických hnutí. (Sama Mouffe považuje populismus za záchranu demokracie, v podobném duchu u nás píše například filozof Michael Hauser).

V nedávném rozhovoru pro italský tisk Mouffe provedla odlišení, která podobně jako „Take Back Control“ symbolizuje hlavní zdroje tzv. populismu. Rozlišila totiž „il voto“ – volební hlas, od „la voce“, hlas, kterým se můžete projevit, říci, co skutečně potřebujete neboli artikulovat své zájmy.

A právě v této dichotomii, tak pěkně vyjádřené v italštině, vidí Chantal Mouffe problém. Za éry mainstreamového neoliberalismu, který se usadil jako „věčný status quo“, vůči němuž není alternativy, mají lidé jen „il voto“, které jim ovšem vůbec nezaručuje, že jejich potřeby a přání budou v rámci politického procesu reflektovány. Mouffe dokonce přirovnává rozdíly v levicové a pravicové politice k rozdílu mezi dvěma nápoji: Pepsi a Colou.

Již zmíněný český filozof Michael Hauser se domnívá, že populismus funguje jako „Nemesis“, jedná se o reakci na to, že liberální demokracie se vyprazdňuje, a tedy snahu o to obnovit hlas lidu (ano, zase hlas).

Populismus má podle mého názoru pozitivní funkci – nejenže představuje fundamentální boj o hlas lidu, ale také vnáší do politického boje zásadní otázky. Představuje nutné vlnobití ve stojatém rybníčku pro všechny ty, kteří jsou u moci, a kteří si žádné vlnobití nepřejí právě proto, že mají moc. Je to tím pádem samozřejmě hrozba. A díky tomu, že se elity cítí ohroženy, popisují populismus jako celkové ohrožení pro všechny. (Nic nového, vydávají tak své zájmy za zájmy všech). Snaha delegitimizovat populismus, která probíhá napříč mainstreamovými, vládnoucími strukturami, je tak snahou zadupat všechny, kteří mají víc než dobré důvody nebýt spokojeni se statem quo – který pro ně přestává být „jedinou možností“, bezalternativní noční můrou. Chtějí si vybojovat svůj hlas zpět. Což znamená, narážet na brány mocenských struktur. Vzhledem k dlouho potlačovanému vzteku je v populistickém hnutí nutně přítomná velká dávka emocí – ale ty do politiky patří.

Politická štěpení se týkají mnoha linií: město – venkov, sekulární – náboženský, podle přístupu k rovnosti se používá rozdělení na levici a pravici. Domnívám se, že toto dělení, které se tak často zpochybňuje, nikam nezmizelo (viz také skvělá kniha italského politologa Norberta Bobbia: „Pravice a levice: Důvod a smysl rozdělení politické scény“), ale je překryto štěpením, které je mnohem fundamentálnější a které vyjadřuje štěpení elity versus lid. Osobně používám linii establishment versus anti-establishment. Jde tedy o ty, kteří chtějí zachovat status quo a o ty, kteří ho chtějí zničit.

Levice a pravice je pod touto vrstvou a vykoukne vždy, kdy jde o daně, o nastavení hospodářské a výdajové politiky atd.

Odmítání rozlišení levice a pravice často souvisí s vývojem v sociální demokracii. Ta, poté, co se vzdala své hlavní teoretické základny, si v procesu globalizace počíná jako „zmatená včela“. Například německá sociální demokracie, která je vůbec nejstarší sociální demokracií, se 15 let nemohla rozhodnout, jestli je pro Hartz IV (reformy sociálních dávek za Schröderovy éry, tedy modernizující sociální stát směrem k jeho destrukci. Neveselé to dědictví selhavšího projektu Třetí cesty), nebo proti němu. Radikální pokles popularity strany, která se státotvorně destruuje ve velké koalici s CDU/CSU, vedl k tomu, že strana je aktuálně proti Hartz IV.

Problém sociálních demokracií nespočívá jen v tom, že jsou „zmatené“, protože nemají teoretickou základnu na pochopení toho, co se děje, když jim Karel Marx nebyl dost dobrý. Staly se totiž součástí, ba přímo vrostly, do mocenských struktur, staly se součástí establishmentu v takové míře, že nedokáží reflektovat nespokojenost lidu, a naopak se snaží udržet status quo. Zcela tím ztratily zbytky své radikality a troufnu si říci, že tím ztratily svou historickou úlohu. Rozhodně to není proto, že by zde nebyla radikální témata, ba právě naopak: většina agendy je dnes radikální, jenže když představujete establishment, tak vám místo toho, abyste kreativně uchopili věčný boj kapitál versus práce (a především bojovali proti rentě a rentiérům) zbyde kňourání o snížení pracovní doby o půl hodiny.

Jakou šanci mají populistické subjekty, které a) chtějí vrátit lidu hlas b) jdou po velkých zásadních tématech, která jsou disruptivní, děsí systém, děsí establishment (což je známka toho, že děláte dobrou levicovou politiku) a neorientují se na údržbu?

První možnost je zradikalizovat určitou strukturu zevnitř. Subverze. Pokud je systém bipartijní, je to víceméně jediná šance, protože jinak by boj byl těžší a více vyčerpával. To je samozřejmě Jeremy Corbyn v britské Labour Party, to jsou Bernie Sanders a Alexandria Ocasio-Cortezová ve Spojených státech.

Druhá možnost je založit „něco nového“. Příklady jsou například Podemos ve Španělsku, spíše doleva je rovněž Hnutí pěti hvězd v Itálii, samozřejmě Melenchon a jeho Nepoddajná Francie ve Francii.

Samozřejmě, že v rámci tzv. populistických (ve skutečnosti ovšem anti-establishmentových hnutí) existuje zatraceně velký rozdíl mezi levicí a pravicí, protože pravicová větev podporuje autoritářství, kdežto levicové jde o rozšíření participace nikoliv úzce v politickém, ale celkově v mocenském procesu (takže nutně zahrnuje i ekonomickou demokracii).

Jedna z klíčových otázek této konference je, jaká je budoucnost levice. Má levice budoucnost? Samozřejmě že má. Témata leží před ní, stačí je uchopit: kapitál versus práce, boj proti rentě, která je nejzásadnějším rysem současného systému a která ohrožuje i zbytky jakés takés demokracie, protože je spjata s privilegii pro rentiéry. Otázky změny klimatu, ale i automatizace a robotizace potřebují levici, nemáme-li skončit v novodobém otrokářském systému. A to nejdůležitější nakonec: levice musí prosazovat mír. Napjatá situace v mezinárodních vztazích přímo volá po vzniku nového mírového hnutí. Tady všude je prostor pro levicovou politiku. Ale pozor, aby byla úspěšná a aby dokázala vzdorovat anti-establishmentové pravici – které musíme přiznat, že má silné lídry, rychle reaguje a má politický cit – pak musí, dle mého názoru, vykazovat levice následující znaky:

Musí být radikální (radix je kořen, znamená to jít k podstatě věci – ergo, nebát se!), musí být anti-establishmentová. Hájit status quo z levicových pozic, což dělá sociální demokracie, znamená nejen cestu do bezvýznamnosti, ale hlavně to znamená předat nespokojené voliče anti-establishmentové pravici na stříbrném podnose.

A dále, což často vyvolává v kruzích měšťáckých liberálů hysterické záchvaty, musí být národní. Chantal Mouffe dobře píše, že nic jako evropský lid neexistuje. Liberálňoučkovská levice si může omdlívat, jak chce, národ je poslední zásadní kolektivní identita. Pokud ji nechá ležet ladem, či co hůře, začne každému, kdo se cítí být příslušníkem určitého národa, a je na to hrdý, nadávat do nacistů, pak opět nechává brány moci otevřené pro anti-establishmetovou pravici. Levice musí národ uchopit pozitivně a také ho dialekticky vtáhnout do politické agendy pozitivním, tvořivým způsobem, u nás bychom mohli říci „po masarykovsku“. Křik o tom, že je národ sociální konstrukt, levici jen dál marginalizuje. Koneckonců, národní zaměření internacionalitu vůbec neznemožňuje, ba co víc, dokonce je její nutnou podmínkou (stačí si uvědomit, že internacionální je mezinárodní. Ano, mezi-národní.)

Nespokojenost s vývojem levice v našem případě ovlivnila téma této konference – i tváří v tvář Polsku a Maďarsku, kde levice buď zmizela, nebo je naprosto marginalizována. Proto se objevují nápady založit novou stranu levicového zaměření. Na tomto místě je ovšem si třeba položit zásadní otázku: chtějí ji aktivisté, kteří stojí za těmito snahami, zakládat pro lid, který nemá hlas (a který má často zatraceně jiné kulturní názory, než pražský aktivista), nebo pro sebe?

Levici, radikální, anti-establishmentovou, národní, potřebujeme víc než kdy dřív.

Příspěvek v upravené formě zazněl na konferenci Ransdorfovy knihovny v Evropském domě 21. února 2019.