Jdi na obsah Jdi na menu
 


KOMU VADÍ EDVARD BENEŠ

Ne osvobození, ale zotročení. Je 74 let po válce, přestaňme si lhát  

10.04.2019  Deník N - JAN URBAN
strana: 10  rubrika: Téma, 40%

Odkaz na originál

Beneš zavlekl Československo do sovětského područí. Před patnácti lety sněmovna ocenila zvláštním zákonem jeho zásluhy o stát.

Nadcházející sobotu tomu bude patnáct let, co Sněmovna přehlasovala veto Senátu a přijala takzvaný Lex Beneš. Tedy Zákon o zásluhách druhého československého prezidenta Edvarda Beneše, který navrhli poslanci za KSČM a ČSSD.
Koncentrační tábory, kam s matkami nahnali i desetitisíce malých dětí. Tisíce bezmocných starých lidí, kteří raději spáchali sebevraždu, než by odešli do transportu. Ten jeden povolený kufr s věcmi by stejně neunesli. Další tisíce zavražděných, umučených, znásilněných. Odvlečených a nenávratně zmizelých. Dobře víme, že takhle se chovali němečtí nacisté. Příliš mnoho z nás ještě popírá, že stejně se chovali sovětští bolševici.
Exploze nelidskosti za druhé světové války ponechala jen málo nevinných. Zvěrstev se dopouštěli všichni naši sousedé – Rakušané, Ukrajinci a Poláci, Maďaři i Slováci – všichni ve jménu svých pošetilých "národních cílů". Tak proč ještě i po více než sedmdesáti letech předstírat, že Češi byli jedinými nevinnými ve střední Evropě?
Ty koncentrační tábory, tisíce zavražděných, znásilněných, umučených, ty tisíce sebevražd a znásilnění, zmíněných na začátku, to spáchali "naši", většina z nich v uniformách československé armády a na území Československa. Bylo po válce a bylo to "naše" svobodné rozhodnutí, vyhlásit po skončení války "válečný stav" a nechat armádu pod sovětskou kontrolou provést brutální etnickou čistku.
Byly to tedy, formálně vzato, válečné zločiny, ale až na několik málo výjimek nebyl nikdo z pachatelů nikdy potrestán. Naprostá většina národa, v jehož jménu se vraždilo, vyhánělo a znásilňovalo, to schvalovala. Zbytek mlčel.
Těch několik málo politiků a novinářů, kteří se odvážili protestovat, brzy skončilo ve vězení nebo muselo utéci do emigrace.

ODVAHA ZBAVIT SE LŽÍ A PŘESTAT MLČET

Společnost, říká se, je jenom tak dobrá, jak dobře dokáže reflektovat svoje vlastní selhání. Už příští rok si budeme připomínat sedmdesát pět let od konce druhé světové války. Nabízí se příležitost říci konečně pravdu i o českých zločinech a selháních – a dospět. Protože odvaha zbavit se lží a mlčení o vlastních selháních a chybách je jedinou cestou k důstojné dospělosti.
Proč nezačít celou pravdou o Edvardu Benešovi? Jak může demokratická, svobodná společnost ještě po tolika letech stavět pomníky a pojmenovávat náměstí po zbabělém a mstivém člověku, který pro zakrytí svých osobních selhání raději zradil demokracii a stát, jenž kdysi pomáhal budovat, a ze své vůle ho podrobil stalinistické diktatuře?
Je opravdu podivné, jak Češi ještě dnes velebí autoritářského manipulátora, který je zavedl do sovětského otroctví. Jeho politika byla geniální pouze v jediném ohledu – dokázal si poradit s každou demokratickou opozicí, která se mu odvážila postavit do cesty. Je načase otevřeně mluvit o tom, že po Mnichovu zbaběle a v rozporu s prezidentským slibem opustil svoje ústavní povinnosti a svůj lid. O vedení zahraničního odboje se začal drát teprve po vypuknutí války.
V Británii neváhal udávat svoje politické kritiky a protivníky, kteří tam přicházeli po porážce Francie, jako agenty gestapa, aby jim znemožnil získat politický vliv. Mnozí z nich proto strávili v britských zajateckých táborech i více než rok. Dokázal se obklopit slabými přitakávači – a komunisty. Část demokratické opozice zlikvidoval už za války. Příklonu ke stalinistické diktatuře podřídil všechno.
Stačí si přečíst záznamy Benešových jednání se Stalinem a ministrem zahraničí Molotovem, které v prosinci 1943 v Moskvě pořídil jeho dlouholetý tajemník a později kancléř Jaromír Smutný. Košický vládní program z dubna 1945 je už jen jasnou vazalskou proklamací.

NESELHAL JEN BENEŠ, ALE PRAKTICKY VŠICHNI

Ke konci války a po ní o sobě rád a často mluvil jako o diktátorovi – a také se tak choval. Nově nalezené dokumenty z archivu ministerstva zahraničí prokazují, že ministerstvo vnitra vydalo už na konci roku 1945 příkaz zatknout rodinné příslušníky nejznámějších Benešových odpůrců, kteří se raději ani neodvážili vrátit z emigrace.
Po propuštění na ně bylo uvaleno domácí vězení. V posledních dnech roku se pak některým podařilo uprchnout na Západ. Je ještě třeba připomínat, že předválečný poslanec František Schwarz, který v Anglii za války patřil k Benešovým kritikům, byl po návratu do vlasti zatčen a zemřel za podivných okolností ve vazbě?
Beneš opakovaně sliboval, že domácí odboj musí být po válce zastoupen při sestavování vlády. Nestalo se. Naopak, prezident nikdy nezakročil při odstraňování jeho představitelů nebo vedení válečného generálního štábu a ministerstva obrany z Londýna.
Nic z toho by nebylo možné, kdyby vedení nekomunistických "demokratických" politických stran nepodlehlo mámení komunistického konceptu Národní fronty a vyloučení především Agrární strany z voleb. Tradiční zástupce venkova byl odstraněn, ale jeho tradiční voliči, nadšení komunistickým příslibem rozdělování půdy po odsunutých Němcích, v roce 1946 ve velkém volili KSČ.
Není možné a spravedlivé svalovat vinu za selhání československé a české demokracie pouze na Edvarda Beneše. Selhala naprostá většina společnosti a prakticky všechny její politické elity. Velká část společnosti se přiklonila ke komunismu, aby skryla svoje chování za okupace. Jiní kvůli majetku.
A další byli jen naivní – a v zemi, kde "demokraté" jako jednu z prvních věcí po válce zavedli cenzuru, neměli šanci prohlédnout. Jenomže ve výsledku se benešovský "národní socialismus" podobal jen a jen diktatuře. Neslavný Únor 1948 už "jenom dobil mrtvého koně".
Kolem nás se velmi rychle mění celý svět. Hloupá a netvůrčí nacionalistická klišé doufejme brzy přestanou fungovat, stejně jako odumře fascinace mýtem vše kontrolujícího národního státu.
Ten první a nejjednodušší krok je přiznat a přijmout pravdu o vlastní historii. Na začátek třeba jenom tím, že zneplatníme zákon 292/2004 Sb., který stanoví, že "Edvard Beneš se zasloužil o stát". A přestaneme s oslavováním zotročení a okupace, které ještě dnes nazýváme "osvobozením".

O autorovi: JAN URBAN, historik, novinář a vysokoškolský pedagog