Jdi na obsah Jdi na menu
 


NATO SLAVÍ 70 LET OD ZALOŽENÍ

NATO slaví 70 let: Projděte si zásadní milníky jeho historie. Proč aliance není přežitým reliktem studené války?

Jaroslav Šajtar4. dubna 2019 • 07:30

Čtvrtého dubna 1949 vznikla podpisem Washingtonské smlouvy Organizace Severoatlantické smlouvy, zkráceně NATO, známá též jako Severoatlantická smlouva nebo aliance.

Její poslání shrnul výstižně její první generální tajemník lord Ismay: „Udržet Ameriku v Evropě, Rusko mimo Evropu a Německo při zemi.“ K původním dvanácti zakládajícím členům (Belgie, Dánsko, Francie, Island, Itálie, Kanada, Lucembursko, Nizozemsko, Norsko, Portugalsko, USA a Velká Británie) přibylo v roce 1952 Řecko a Turecko a v květnu 1955 na základě Pařížských smluv Spolková republika Německo, jejíž Bundeswehr, v němž sloužilo mnoho bývalých generálů a důstojníků Wehrmachtu s neocenitelnými bojovými zkušenostmi z druhé světové války, se záhy stal jednou z nejpočetnějších, a především nejkvalitnějších armád Aliance.

Poté, co SSSR koncem padesátých let dosáhl schopnosti zasáhnout území Spojených států, začala NATO zmítat doktrinální krize, jelikož evropští spojenci se obávali, že v případě eskalace napětí USA neriskují vlastní bezpečnost v zájmu jejich vlastní. Určité neshody existovaly i mezi jednotlivými členy. Francouzský prezident generál Charles de Gaulle nelibě nesl úlohu USA coby hegemona, a proto v roce 1966 vyčlenil francouzské jednotky z integrovaného velení Aliance. Kvůli tomu se sídlo velení NATO přemístilo z Paříže do Bruselu.

Roku 1967 členské státy NATO přijaly doktrínu pružné odvety a současně prováděly politiku uvolňování napětí mezi Aliancí a státy Varšavské smlouvy, a tudíž proti okupaci Československa v srpnu 1968 nehnuly prstem stejně jako o dvanáct let předtím proti potlačení maďarského protikomunistického povstání.

Řecko, Španělsko a bombardování Jugoslávie

Čtrnáctého srpna 1974 z integrovaného velení vystoupilo Řecko na protest proti postoji NATO k řešení kyperské krize, kdy ostrov okupovala další členská země Aliance (a odvěký nepřítel Řecka) – Turecko, disponující po USA druhými nejpočetnějšími ozbrojenými silami v NATO. V roce 1980 do něj však Řecko opět vstoupilo.

V roce 1982, po úmrtí generalissima Franka, vstoupilo do NATO Španělsko. Na londýnské schůzce roku 1990 státy NATO upustily od doktríny pružné odvety a SSSR už neuváděly jako svého úhlavního protivníka. Vzhledem k rozpadu SSSR a úsilí bývalých členů Varšavské smlouvy o vstup do NATO iniciovali Američané roku 1994 projekt Partnerství pro mír.

V letech 1992 až 1995 se NATO angažovalo ve válce v Bosně a Hercegovině a 24. března 1999 letecky zaútočilo na Svazovou republiku Jugoslávii (válka v Kosovu). „Humanitární bombardování“ země, která neohrožovala jediný členský stát Severoatlantické aliance, trvalo do 10. června. Vleklou ekonomickou krizí a občanskými válkami zmítané Jugoslávii sice způsobilo obrovské materiální škody, ale ryze vojenské výsledky se ukázaly jako víc než problematické.  

Teroristické útoky na Spojené státy 11. září 2001 přiměly Alianci poprvé v její historii aktivovat článek 5 Severoatlantické smlouvy, podle něhož je útok na jednoho člena útokem proti všem. Řada členských států se pak angažovala ve válkách v Afghánistánu a Iráku, jež si vyžádaly citelné oběti.

Rusko se cítí ohroženo

Z postsocialistických států se jako první staly 12. března 1999 novými členy Aliance Česká republika, Maďarsko a Polsko. Devětadvacátého března 2004, tedy před patnácti lety, došlo k největší vlně rozšiřování v dějinách NATO, kdy do něj současně vstoupilo sedm zemí: Bulharsko, Estonsko, Litva, Lotyšsko, Rumunsko, Slovensko a Slovinsko. Prvního dubna 2009 se přidala Albánie a Chorvatsko a 5. června 2017 Černá Hora. Nyní má tedy 29 členů. Brzy by do něj měla vstoupit Republika Severní Makedonie poté, co změnou názvu na její přijetí kývlo Řecko.

Rozšiřování NATO nesla obzvlášť nelibě Moskva, které se nelíbí, jak se na jejích hranicích, v oblastech jejího tradičního geopolitického zájmu, jako například v Pobaltí a na Balkáně, objevují noví členové Aliance a že se NATO posunulo bezmála o tisíc kilometrů na východ. Za Juščenkova prezidentování projevovala navíc zájem o členství také Ukrajina a za Saakašviliho Gruzie, nyní i Moldavsko a určitý zájem naznačovalo dosud neutrální Finsko a Švédsko.

NATO není relikt studené války

Smlouva o konvenčních ozbrojených silách v Evropě z roku 1990, jež prošla dalšími modifikacemi, výrazně snížila stavy vojáků i výzbroje. Většina členských států NATO ani zdaleka nedosahuje povolených limitů. Jenže to, co se Rusku – ne zcela nepochopitelně – zdálo jako hrozba, se může přeměnit ve zranitelné místo Aliance. Některé její armády totiž postrádají nadzvukové letectvo, raketové, a dokonce i tankové vojsko. Island, výší hrubého domácího produktu na hlavu jedna z nejbohatších zemí světa, kromě několika hlídkových člunů neudržuje vůbec žádnou armádu.

Pobaltí, nalézající se v těsné blízkosti Ruska, si nechává střežit vzdušný prostor, jelikož samo nemá čím. Další státy, včetně České republiky, ani zdaleka neplní závazek vydávat na obranu aspoň dvě procenta HDP, což velmi nelibě nese současný prezident Spojených států Donald Trump, jenž dokonce vyhrožoval, že USA by Alianci mohly opustit. Následky takového jednostranného kroku raději nechtějme ani domýšlet. V případě prudkého vyhrocení mezinárodní situace by se tak, nediplomaticky řečeno, bez americké ochrany někteří členové stali spíše přítěží, navíc krajně obtížně hájitelnou, nežli reálným přínosem.

Ruský zábor Krymu potvrdil, že NATO své místo ve světě pouhým zánikem Varšavské smlouvy neztratilo. Napjatá situace v ruskojazyčných oblastech Ukrajiny, jež vydala poloostrov Krym i celé válečné loďstvo prakticky bez výstřelu, svědčí o tom, že Aliance není ani zdaleka přežitým reliktem studené války. Lotyšsko a Estonsko, kde žije stejně jako na Ukrajině početná ruská menšina, si dnes za své členství blahořečí a velice usilují o americkou vojenskou přítomnost na svém území, jež má působit hlavně jako odstrašující síla.