Jdi na obsah Jdi na menu
 


Aleš Rozehnal: Řecké a polské nároky na válečné reparace nejsou tak nesmyslné, jak tvrdí Německo

13. 9. 2017

V nedávné době otevřely Polsko a Řecko otázku německých válečných reparací za škody, které Německo způsobilo okupací těchto zemí.

Oba státy spojuje to, že byly válkou a zejména okupací německou armádou postiženy mimořádnou měrou a přitom nedostaly reparace žádné, jako v případě Polska, nebo naprosto minimální jako v případě Řecka. Přesto je povaha reparačních nároků obou zemí zcela odlišná.

Stovky miliard eur

Polský průmysl byl v důsledku německé agrese a následků okupace zničen ze dvou třetin a infrastruktura byla zničena téměř celá. Skoro pětina Poláků v důsledku německých válečných a vyhlazovacích akcí zahynula.

Podle odhadů činila škoda způsobená Polsku Německem v dnešních cenách přibližně 600 miliard eur.

Řecko bylo postiženo podobně. Průmysl byl zničen z osmdesáti procent. Přístavy, cesty, železnice a mosty byly zničeny téměř všechny a zbylá infrastruktura přibližně z třiceti procent.

Přírodní zdroje byly zdevastovány z jedné čtvrtiny a německou agresi a následnou okupaci nepřežila přibližně desetina Řeků.

Německo jakékoli diskuze o reparacích pro Polsko nebo Řecko odmítá. V případě Polska argumentuje prohlášením polské vlády z roku 1953, kterým se nároků na reparace vzdalo.

Tato argumentace je však lichá, protože v této době bylo Polsko loutkovým státem Sovětského svazu a prohlášení učinilo na jeho nátlak.

Navíc bylo vzdání se reparačních nároků směřováno pouze vůči Německé demokratické republice. Relevantním argumentem pro odmítnutí polských nároků není ani Smlouva o konečném uspořádání ve vztahu k Německu z roku 1990, známá též pod označením Smlouva dva plus čtyři. Smluvní strany se v ní totiž otázce reparací vůbec nevěnují.

Inkasoval Sovětský svaz

Problém však spočívá v tom, že i když Polsko neobdrželo reparace žádné, přesto byly jeho reparační nároky uspokojeny. Podle článku III., odst. 2. závěrů Postupimské konference totiž německé reparace pro Polsko inkasoval Sovětský svaz.

Sovětský svaz se totiž na Postupimské konferenci zavázal, že vyrovná reparační nároky Polska ze svého podílu na válečných reparacích.

Podle této dohody byly tedy německé reparace ve prospěch Polska zahrnuty do reparací, které mělo Německo zaplatit Sovětskému svazu. Z těchto reparací pak mělo 15 % připadnout Polsku.

Vzhledem k tomu, že Polsko bylo vazalským státem Sovětského svazu, je nabíledni, že Polsko z reparací neobdrželo nic.

Podle závěrů Postupimské konference byly reparace ve prospěch Sovětského svazu, ale tedy zároveň i ve prospěch Polska uspokojovány převážně z majetku, který se nacházel na německém území, které Sovětský svaz okupoval.

Sovětský svaz tak čerpal z okupovaného území reparace více méně podle svého uvážení, a tento jednostranný přístup Sovětského svazu k německým reparacím byl mezinárodním společenstvím jakožto fait accompli akceptován.

Čerpání reparací zastavil Sovětský svaz v roce 1953 ve snaze stabilizovat Německou demokratickou republiku. Z tohoto důvodu také přinutil učinit Polsko zmiňované prohlášení o vzdání se reparací.

 

Marky pro Řeky i od Řeků   . . . . . . . . . . . . .

 

 

Aleš Rozehnal: Řecké a polské nároky na válečné reparace nejsou tak nesmyslné, jak tvrdí Německo

ParlamentníListy.cz