Jdi na obsah Jdi na menu
 


Rozhovor Haló novin se slovenským publicistou a novinářem Ľudovítem Števkem

12. 1. 2018
Ľudovít Števko představil knihu Válka ve stínu Majdanu ve Slovenském domě v Praze.
 
Rozhovor Haló novin se slovenským publicistou a novinářem Ľudovítem Števkem

Ukrajina je obyčejný pěšák na geopolitické šachovnici

Na sklonku minulého roku jste vydal v českém překladu publikaci Válka ve stínu Majdanu, která – jak je patrné z názvu – pojednává o situaci na současné pomajdanové Ukrajině. Co vás vlastně přivedlo k tomu, že jste zpracoval toto téma? Situaci v této zemi se věnujete dlouhodobě a systematicky?

Jako komentátor se věnuji zejména domácí politice, ale stejně mě zajímají příčiny současných vojenských konfliktů na evropském kontinentu, při kterých umírají nevinní lidé. Když bývalá vláda Mikuláše Dzurindy 24. března 1999 na utajeném zasedání odsouhlasila přelet bojových letadel NATO přes naše území, aby se vzápětí mohlo začít známé havlovské »humanitární« bombardování Jugoslávie, napsal jsem pro jistý měsíčník komentář s názvem Znamení hanby. V mainstreamových médiích se souhlas s tímto přeletem bombardovacích letadel za zády slovenského parlamentu odůvodňoval tím, že to byla naše vstupenka do NATO. Tehdy jsem zareagoval, že to byla krvavá vstupenka a že tu krvavou skvrnu nevyčistí žádná mediální čistírna. A historie už vůbec ne.

Srby stála »humanitární operace« NATO tisíce obětí na životech, většinou z řad civilního obyvatelstva. Z celkového počtu mrtvých bylo podle zdrojů z Bělehradu až třicet procent dětí. Mezi nimi byly i děti našich krajanů, tam žijících Slováků i Čechů.

Na Ukrajině se nebombardovalo, ty události před několika lety měly jiný scénář, ale podobný rukopis. Také jsem o tom psal v některých periodikách. Ostatně Ukrajinci jsou naši sousedé, někteří utekli před Majdanem a s některými z nich jsem se seznámil. Ti lidé líčili situaci na Ukrajině jinak, než se o ní psalo u nás.

Na prezentaci knihy ve Slovenském domě v Praze jste uvedl, že první obětí války je pravda. Která pravda byla podupána na Majdanu?

Pravda o tom, jak se celkem klidné studentské protesty v Kyjevě proti Janukovyčově vládě změnily na násilný, brutální výbuch vášně podněcované a organizované ultraradikály z nacionalistické strany Svoboda, předákem neonacistického hnutí Pravý sektor Dmytro Jarošem a četnými zahraničními technology barevných revolucí, například skupinami vedenými Američanem Finkem Bryanem a Markem Ivkovičem, který byl znám také jako organizátor odstranění Miloševiče v Srbsku v roce 2000.

Vy sám jste na Ukrajině někdy pobýval? Z čeho jste čerpal informace?

Navštívil jsem západ Ukrajiny, zejména města Kyjev a Lvov, ale to bylo dávno před Majdanem. O událostech z posledních let jsem čerpal poznatky z vyprávění lidí, přímých svědků a přirozeně ze zahraničních zdrojů, většinou ze západních politicky nezávislých i závislých médií.

Prý jste na ukrajinském černém seznamu nežádoucích…

Pokud jde o černý seznam - dostal jsem z něj výpis v ruštině od přítele z Ukrajiny. Jsou v něm uvedeny kromě mě i jména některých českých novinářů. Monitoring nežádoucích osob a článků, ve kterých se píše »nevhodně« o Majdanu a politických poměrech na Ukrajině, je veden podle mě precizně.

Vaši publikaci uvedl na Slovensku do života bývalý slovenský prezident Ivan Gašparovič. To je velmi vysoké ocenění a muselo to znamenat publicitu, nebo ne?

Vyšly dvě kladné recenze, ale samozřejmě mimo média hlavního proudu, a odvysílala se delší relace na téma naší knihy ve Svobodném vysílači – to bylo vše.

Jaký je názor prezidenta Gašparoviče na současný ukrajinský vývoj po Majdanu? Znamená to snad, že sympatizuje s vaším kritickým názorem?

Pana Gašparoviče jsem se na to neptal, ale když přijal naše pozvání uvést publikaci do života, asi to neudělal jen proto, že se známe.

Uvedl jste, že prezident Gašparovič byl při jednáních EU s bývalým ukrajinským prezidentem Janukovyčem, který nemohl přijmout nabídku, vlastně nátlak EU, když jeho země byla ekonomicky propojena se sousedem, Ruskem. Proč pan Gašparovič neupozornil, že se děje něco, co je v neprospěch Ukrajiny a že to bude mít fatální důsledky pro všechny?

Prezident Gašparovič byl jedním z mála evropských politiků, který se na summitu EU s Janukovyčem ve Vilniusu díval na věci střízlivě. Podle něj požadavek lídrů Evropské unie, aby prezident Janukovyč propustil z vězení Juliju Tymošenkovou, odsouzenou za korupci a zneužití pravomoci veřejného činitele, byl nemístný a ze strany ukrajinské vlády neakceptovatelný. Kromě toho ruská strana nabídla Janukovyčovi velmi výhodnou hospodářskou pomoc, kterou naléhavě potřeboval. Neumím si představit, jak mohl prezident malé středoevropské země zasáhnout do těchto procesů, i když tušil, a upozorňoval na to, že neobratná politika Evropské unie vůči Ukrajině může vést k nepředvídatelným následkům.

Zmínil jste, že fašisté z Pravého sektoru a dalších neofašistických uskupení chystali ozbrojený útok na obyvatele Krymu a že toto bylo jedním ze silných argumentů Krymčanů a krymské samosprávy znovupřipojit se k Rusku. Rozviňte, prosím, tuto myšlenku…

Je to dlouhý řetěz událostí během prvního dějství na náměstí Nezávislosti (Majdanu) v Kyjevě a bezprostředně po něm, když moc na Ukrajině násilím změnila své majitele.

Tak pouze stručně: ruskojazyčný poloostrov Krym se po explozi nacionalismu v Kyjevě stal neuralgickým bodem nové moci, neboť většina jeho obyvatel vyjadřovala nesouhlas s vývojem v hlavním městě. Situaci vyostřil tzv. Korsunský pogrom, když na antimajdanisty, vracející se z Kyjeva na Krym, zaútočili rozvášnění radikálové Pravého sektoru, kteří zapalovali jejich autobusy a stříleli na prchající. Výsledkem tohoto pogromu bylo sedm mrtvých a dvacet pohřešovaných. Na Krymu zavládlo zděšení zejména poté, když na veřejnost pronikla zpráva, že se ke krymským hranicím přesouvá vojenská technika a připravuje se útok na hlavní město.

Scénář útoku se téměř naplnil. Krymskotatarský Medžlis a velké skupiny banderovců zorganizovaly na náměstí Simferopolu mítink na způsob Majdanu, vyvolávaly těžké krvavé srážky s místními obyvateli a s organizovanou krymskou domobranou. Majdan v Simferopolu se nezdařil, ale hrozba zůstala. Hybridní válka o Krym nakonec vedla ke známému referendu, ve kterém 96,77 procenta voličů rozhodlo o připojení k Ruské federaci.

Co říkáte pochodu příznivců banderovců a Stepana Bandery, kteří opět 1. ledna pochodovali Kyjevem s hořícími pochodněmi? Rozhodně to nebylo pár lidí. Vy se banderovcům také věnujete v jedné kapitole publikace.

Válečný zločinec Bandera, jehož prezident Juščenko v první etapě oranžové revoluce prohlásil za hrdinu Ukrajiny, se stal ikonou pohrobků ukrajinských fašistů, známých pod zkratkou OUN (Organizace ukrajinských nacionalistů), kteří se ve spolupráci s německou okupační správou během druhé světové války dopouštěli masových vražd Židů, Rusů, Poláků, Arménů... Těmto neofašistickým skupinám současná vládní moc nijak nebrání, aby si připomínaly narozeniny svého hrdiny a pochodovaly každoročně s pochodněmi a označeními divize SS Galizien k jeho bronzové soše ve Lvově a v dalších městech na západě Ukrajiny. To vše se děje pod okny slepé Evropské unie.

Spoluautory publikace Válka ve stínu Majdanu jsou Marek Mahút a Vladimír Mohorita, úvod napsal politolog Roman Michelko. Kdo jsou tito vaši kolegové a jak znají situaci u vašich východních sousedů?

Marek Mahút je pseudonym známého novináře, který se zabývá zahraničně-politickou problematikou. A Mohorita je ostřílený žurnalista z východoslovenské obce téměř na hranicích s Ukrajinou. Ovládá ukrajinský i rusínsky jazyk a důvěrně zná historii i problémy lidí žijících na území od Užhorodu po Doněck.

Jak vůbec rezonuje toto téma na Slovensku? Proniknou nějaké alternativní názory do mediálního mainstreamu, nebo je to jako v ČR, tj. z drtivé většiny zaznívá jen oficiální názor a každý, kdo má jiný, je vyloučen z veřejné debaty?

Situace je na Slovensku podobná, ne-li horší než v České republice. U nás je prostor pro alternativní názory ještě omezenější, zejména pokud jde o tištěná média. Krizový pomajdanový vývoj na Ukrajině a občanská válka v Donbase s tisíci oběťmi zní v našich končinách jako vzdálená, neosobní ozvěna. Ukrajina je přece obyčejný pěšák na geopolitické šachovnici a nás se to netýká… Opravdu?

Upálení v Oděse 2. května 2014, kterému se též v publikaci věnujete, je na Slovensku tabu podobně, jako v českých mainstreamových médiích?

O desítkách upálených lidí, mužů i žen, v Domě odborů na Kulikově poli v Oděse byla v našich mainstreamových médiích pouze jakási zmínka. Oděsa je v Evropě, tedy i v Praze a Bratislavě, zapomenuta, tak jako děti usmrcené kazetovými bombami v Doněcku a Luhansku. Jenže to jsou děti separatistů, vlastně podle rétoriky Kyjeva děti teroristů. Je to tvrdé, ale bohužel pravdivé konstatování.

Na pražské prezentaci knihy zaznělo, že Ukrajinu čeká třetí Majdan. To bude co? Hlasitý a naorganizovaný nátlak někdejšího prominenta režimu a současného vyděděnce Saakašviliho? Jakou úlohu hraje tato směšná figurka v ukrajinském vývoji?

To jste se trefila: Saakašvili je směšná narcistická figurka, poloblázen, jehož našla bývalá náměstkyně Státního departmentu USA Viktorie Nulandová. Po nástupu nové americké administrativy se chvíli zdálo, že by tento oživlý relikt americké politiky z Gruzie ještě mohl sehrát roli na Ukrajině jako oponent Petra Porošenko, který už Američany omrzel, tak jako dříve Jaceňuk, a zřejmě by bylo třeba najít náhradu. Ale náhrada mezi současnou ukrajinskou elitou, oligarchy se soukromými armádami a zkorumpovanými politiky se hledá těžko. Vysocí státní úředníci a poradci dosazení ze zahraničí opouštějí Kyjev, jako proděravěnou loď. Při úvaze o třetím Majdanu vyvstává otázka: Kdo ho uspořádá, když další Majdan v pořadí by byl porážkou americké politiky?

Pomohla publikace na Slovensku ke zvýšení zájmu o toto téma mezi občany?

Zdá se, že ano. Náklad knihy je téměř vyprodán, mnozí se na mě a mé kolegy obracejí, že nevědí, kde ji dostat.

Vy sám jste původní profesí učitel a působil jste v mládežnickém vysílání Československé televize (Televizní klub mladých) a posléze ve Slovenské televizi v Hlavní redakci programů pro děti a mládež. Jaká je současná slovenská mládež?

Mládež je taková, jací jsme my. Škola dnes učí, ale na rozdíl od nedávné minulosti nevychovává, protože kapacitně na to nestačí. Těch výchovných vlivů, bohužel i negativních, je mnohem více. Z médií se na nás valí jednostranná oficiální propaganda, pokleslá kultura, tradiční hodnoty se ztrácejí v multikulturním chaosu. Přesto nejsem pesimistou, myslím si, že mladí lidé si najdou cestu k reálnému vidění světa, že dokážou kriticky myslet a odolávat mediálním manipulacím. Jen potřebují čas. Po listopadové »textilní« revoluci jsme ani my, dospělí, ještě nezmoudřeli. A zapomínáme.

Monika HOŘENÍ